Příběh: Nová Lhota
„Utíkej, ty blázne, než tě tátě najde v těchto chodbách!“
Hana přitlačila ústy k rtu mladého muže, jen aby ho utišila. Stáli v úzké chodbě svalovité klenbou, kde vlhkost ze zdí pronikala až do kostí a vzduch voněl starým prachem a studeným kamenem. Nad nimi se klenuly lunety, které v šeru vypadaly jako hřbet obrovského zvířete. Jan, syn místního rychtáře Antonína Bergmana, ji však nepustil. Jeho prsty se křečovitě sevřaly kolem jejího zápěstí, zatímco v dálce zazněly těžké kroky a dunění bot o dlažbu.
„Neodejdu od tebe, dokud mi neslíbíš, že mě počkáš,“ šeptal Jan a jeho dech tvořil v chladu sálu bílé obláčky.
Hana se od něj prudce odtrhla a její hedvábné šaty zasyčely o hrubý povrch zdi. Podívala se na něj s očima plnými slz, které však nenechala stekat. Věděla, že její otec, Jindřich Haugvic z Biskupic, s takovým spojením nikdy nesouhlasí. Pro šlechtice z Biskupic byl syn kutnohorského rychtáře jen někým, kdo měl spravovat účty a hlídat sklady, nikoliv někým, kdo si daredl z ruky dcery z rodu Haugviců.
„Jsme z jiných světů, Jane. Podívej se kolem sebe,“ Hana ukázala rukou na stěny, kde se v šeru rýsovaly barvy dávných malovidel. Obrazy vesnic a polí, které obklopovaly Novou Lhotu, vypadaly v poloměru svíček jako živý svět, do kterého neměli přístup. „Můj otec už rozhodl. Odvezou mě pryč, dříve než stihne zakvítnout jaro.“
Jan udělal krok vpřed a přitáhl si ji k hrudi. Hana ztuhla, ale po chvíli do něj zabořila obličej. Cítila vůni kůže a tabáku, kterou nosil v šatech, a slyšela, jak mu v hrudi buší srdce jako uvězněný pták. V ten moment se svět za branami tvrze přestal hýbat. Nebyly tu stavovní rozdíly ani pečetě na dopisech, jen dva lidé v chladném objetí renesančního sídla.
„Najdu způsob. Prodam vše, co mám, koupím si cestu k tobě, nebo tě prostě ukradnu z tohoto domu,“ vyhrkl Jan a jeho hlas se zlomil.
Hana se zasmála, byl to však zvuk plný hořkosti. Vzala jeho ruku a přiložila si ji na líc. „Tento dům není jen domov, Jane. Je to klec s krásnými vzory na zdech. Pokud z něj odejdu, nevrátím se už nikdy.“
Kroky v chodbě se přiblížily. Zpoza rohu se objevil stín vysokého muže. Jindřich Haugvic z Biskupic stál v portálu, jeho tvář byla v šeru nečitelná, jen oči mu zályskaly nenávistí. V ruce svíral těžkou hůl, kterou s pravidelností metronom tloukl do podlahy.
„Hano, pryč od tohoto člověka,“ pronesl hlasem, který připomínal drcení kamení.
Jan se nepohnul. Stál pevně, i když se mu třásly kolena. „Miluji ji, pane. a ona mě miluje taky.“
Jindřich se krátce a chladně zasmál. „Láska je luxusem, který si lidé tvého stavu nemohou dovolit. Odveďte ho ven. Okamžitě.“
Hana vykřikla, ale silné paže sloužících ji uchopily a začaly táhnout směrem k horním komnatám. Jan se pokusil probojovat vpřed, ale byl přimět k zemi. Zatímco ho táhli k východu, Hana se k němu naposledy otočila. Nebyla slova, jen jeden krátký pohyb rukou, jako by chtěla zachytit poslední zbytek vzduchu, který společně dýchali.
Dveře za ní s hlučností hromu dopadly a zámek cvaknul.
Jan zůstal stát na dvoře, kde v mrazivém vzduchu visela tichá prázdnota. Díval se na bílé zdi s červenými pásy, které teď vypadaly jako krvavé rány na těle domu. Věděl, že z tohoto místa už nic nevrátí.
Dnes už jen ticho vládne v klenutých chodbách a barvy na stěnách pomalu vybledají pod vrstvami prachu a času. Kdo však v tichosti projde kolem starého portálu, může zaslechnout ozvěnu jediného vzdychu, který zůstal uvězněn v kameni navždy.