Příběh: Nový Bohumín

„Slyšela jsi ten zvuk?“

Vlhký vzduch se vznášel nad kolejemi jako dech nemocného, když se Matěj Šimek, vrátný nádraží v Novém Bohumíně, přikrčil za zrezivělý sloup remízy a zatažil si do krku pláštěnku. Kolem něj se vznášely stíny – dlouhé, jako by je hodil někdo, kdo neumí správně držet svíčku. V dálce, za mřížemi skladu uhlí, něco zaklepalo. Ne jako kladivo do železa, nýbrž jako prsty po skle.

„To je jen vítr,“ zasyčel si a opřel se o stěnu. Ale vítr v Novém Bohumíně nezafoukne tak přesně pod dveře skladiště, kde ležely staré nástroje z železáren, a nezasvítil by mu do očí světlem, které neznal. Žádné lampy tam nebyly. Žádné ohniště. A přece tam něco svítilo – slabé, modravé, jako by ho držel v dlani někdo, kdo zapomněl, že světlo může spálit.

Matěj se podíval na hodiny nad výpravnou. Ručičky se točily zpátky. Jedna se zastavila na devíti, druhá na třinácti. A pak se obě najednou rozběhly, jako by je někdo prudce zatočil. Vtom se za ním ozval hlas – ne jeho vlastního, nýbrž něčího jiného, starého a suchého jako kůra dubu.

„Ty jsi tu ještě?“

Otočil se. Za ním stál mužík v šedém pláštěnku, který mu připomněl starého pána z farářského dvora, jenže tenhle měl ruce příliš dlouhé a prsty jako dráty. „Kdo jste?“ zeptal se Matěj, i když věděl, že odpověď už zná.

„Já jsem ten, kdo tu byl před tebou,“ řekl mužík a ukázal na remízu. „Před deseti lety. A před dvaceti. A před stovkou.“ Jeho hlas zněl, jako by mluvil skrze vrstvu ledu. „Tady se něco děje, co nepatří do času.“

Matěj chtěl běžet, ale nohy se mu změkly. Mužík se naklonil a ukázal na dlažbu před nádražím, kde se začaly objevovat písmena – vyryté přímo do kamene, jako by je tam někdo vtiskl horkým železem. *„POZOR. NÁDRAŽÍ NENÍ JEN KONEČNÝM.“*

„Co to znamená?“ vydechl Matěj.

Mužík se usmál. „Že některé vlaky neodjíždějí. A některé nikdy nepřijíždějí.“

Potom se vzduch rozechvěl, jako by ho někdo prudce zatřásl, a mužík zmizel. Zůstalo jen zápach – jako by někdo spálil papír a nechal ho v dešti. Matěj se podíval na hodiny. Ručičky opět stály na devíti a třinácti.

Následujícího dne našli vrátného mrtvého u remízy. V ruce držel kus papíru, na kterém bylo napsáno: *„6. platforma. Vždycky tam čeká.“* Lékaři mluvili o úderu, ale na těle nebyla rána. Železničáři mluvili o duchu, ale duchové nemají takové ruce.

A když se o rok později postavila nová budova městského úřadu na místě bývalých německých škol, dělníci hlásili, že v noci slyší, jak někdo klepe na okna – ne zvenku, ale zevnitř. A že když se podívají, nikdo tam není. Jen stíny, které se točí kolem hodin, které se nikdy nezastaví.

Dnes stojí tam náměstí s fontánou, kde děti skáčou a nikdo jim neřekne, že pod jejich nohama leží něco, co nepatří sem. A když večer projdete kolem remízy, poslouchejte. Někdy, když vítr fouká správným směrem, uslyšíte, jak někdo volá: *„Matěji… ty jsi tu ještě?“*

A pak se rozplyne, jako by ho nikdy nebylo. Ale místo tu je. A čeká.