Příběh: Oltářní křídla z Roudník
Štětec se zastavil těsně nad tváří, která v plamenech neměla křičet, ale vítězně hledět k nebi. Oldřich z Roudník, mistr s prsty věčně ušpiněnými od sazí a pigmentů, cítil, jak se mu po zádech řine studený pot, přestože v dílně bylo horko z tavicí pece. Dnes v noci se to stalo potřetí; barvy na desce, kterou včera večer uzavřel vrstvou ochranného laku, byly ráno jiné. Postava falckraběte Ludvíka, stojícího u hranice mistra Jana, se posunula. Její ruka, původně pevně sevřená v rukavici, nyní ukazovala prstem přesně tam, kde se v ranním šeru ztrácel spoj mezi dřevem a stěnou dílny.
Oldřich si otřel dlaně do zástěry a znovu přistoupil k oltářním křídlům. Cítil vůni čerstvé pryskyřice a starého, vlhkého dřeva, která se mísila s kovovým pachem, jenž se v dílně usadil po včerejším broušení kování. Jan, syn Jakoubka z Vřesovic, si před týdnem objednal dílo, které mělo v tichosti oslavit pravdu, jež se v království nesměla vyslovit nahlas. Měl to být pokorný dar pro farní kostel svatého Václava, ale to, co se dělo na dřevě, přesahovalo hranice malířského umění.
Když se Oldřich naklonil blíž, spatřil pod vrstvou barvy něco, co tam před úsvitem nebylo. V rohu výjevu, kde mistr Jan odevzdával svou duši plamenům, se objevila tenká, jasně rudá linka. Vypadala jako čerstvá rána, z níž vystupovala vlhkost, jako by deska sama krvácela. Mistr malíř se pokusil linku setřít palcem, ale barva byla suchá, tvrdá jako kámen. Zvuk jeho dechu se odrážel od stěn dílny, v níž nebylo nic slyšet, kromě vzdáleného, rytmického kapání vody z okapu.
Ve dveřích se objevila postava Jana z Vřesovic. Jeho přítomnost byla stejně těžká jako jeho ocelová zbroj, kterou odložil v předsíni. Neřekl ani slovo, jen upřeně hleděl na oltářní křídla. Jeho tvář byla v šeru jen bledou skvrnou, ale oči, černé jako propast, těkaly po každém detailu malby. Když jeho pohled padl na ono místo, kde se nyní objevila rudá linka, ztuhl.
Kdo jiný o tom ví? zašeptal Jan. Hlas se mu třásl, což u muže, který přežil desítky šarvátek, působilo nepřirozeně.
Nikdo, pane, odpověděl Oldřich a cítil, jak mu v krku vysychá. Včera večer jsem to přetřel barokním mramorováním, jak jste si přál, abychom tu pravdu skryli před zraky těch, kteří by ji chtěli spálit. Mělo to být jen neškodné zdobení, maska pro oči inkvizitorů. Ale v noci se to samo odhalilo. Barva se odlupuje, jako by ji někdo zevnitř vytlačoval.
Jan z Vřesovic přistoupil těsně k desce a vztáhl ruku, jako by se chtěl dotknout tváře upalovaného mistra. Prsty se mu zastavily jen milimetry od dřeva. V tu chvíli dílnu naplnil zvuk připomínající praskání suchého dřeva v ohni, přestože v krbu dávno dohořelo. Světlo svíce, která stála na pracovním stole, se náhle zachvělo a na okamžik zhaslo, jako by ho někdo prudce zadul. Když se plamen znovu rozhořel, na desce nebyla jen rudá linka. Postava falckraběte Ludvíka se otočila celým tělem a nyní hleděla přímo na ně. Jeho knížecí čepice se zdála být o něco výš a výraz tváře, dříve jen přísný, se změnil v čirý, nefalšovaný děs.
Oldřich ustoupil o dva kroky dozadu, srdce mu bušilo až v krku. To není moje práce, vydechl. Já jsem to takhle nenamaloval.
Jan neodpověděl. Jen hleděl na to, jak se mramorování, které mělo být štítem, trhá na kusy a odhaluje postavy, které odmítají zůstat v úkrytu. V tu chvíli pochopili oba, že to, co začali tvořit jako památku, se stalo branou. Někdo – nebo něco – se snažilo skrze tyto desky promluvit, ať už byly skryty pod vrstvami barokní lži, nebo vystaveny na obdiv.
Když příštího dne do dílny vstoupili sluhové, našli místnost prázdnou. Oltářní křídla stála opřená o stěnu, dokonale připravená a neporušená. Barokní mramorování bylo hladké, neprodyšné a nehybné. Žádná rudá linka, žádný posunutý pohled. Jen svatý Jakub na vnější straně jako by o něco těsněji svíral svou poutnickou hůl. Oldřich ani Jan z Vřesovic se už nikdy neukázali.
Dnes ta křídla stojí v táborském muzeu, hrdá a tichá ve své gotické pravdě. Lidé k nim přicházejí, dívají se na mistra Husa v plamenech a na svatého Vavřince na roštu a hledají tu skrytou tvář, o které se šeptá v kronikách. Mnozí přísahají, že když se v sále setmí, je slyšet praskání dřeva, jako by někdo uvnitř stále ještě přikládal pod hranici. Stačí přijít, postavit se před ně a počkat, až se v šeru mramorování na chvíli zachvěje, aby člověk poznal, že některé příběhy nikdy nedohoří.