Příběh: Palác Aventin
Když jsem otevřel dveře, uvnitř bylo ticho jako v hrobce, ale vzduch voněl po starých knihách a něčím jiném — po čerstvě vykvetlých růže, které nikde neviděl.
„Pane Malínský, tohle už nemá smysl,“ řekl Jan Zedwitz, jehož prsty se třásly kolem sklenice vína, která se na stole ani nepohnula. „Tady nic není. Jen prach a paměť.“ Palác Aventin stál před ním jako živý organismus, jehož žíly byly stíny a jeho krev — odlesky svíček, které nikdo neuzápal. Zedwitz byl poslední z rodu, který tu kdy žil, a teď, po dvou stoletích, se vracel, aby prodal dům, který mu patřil jen na papíře. Ale něco tu bylo.
V přízemí, kde kdysi stála stáj, ležela na dlažbě malá, kovová schránka. Byla pokrytá rezavými skvrnami, jako by ji někdo dlouho nechal pod deštěm. Když ji Zedwitz zvedl, uvnitř našel jen jeden předmět: klíč. Starý, opotřebovaný, s nápisem vyrytým do hlavy — *„Pro ty, kdo hledají.“* Nedokázal si vysvětlit, jak se tam dostal. Nikdo v paláci takovou věc neznal.
„To je nemožné,“ zamumlal. „Tady nikdo nebyl měsíce.“
Vtom zaslechl kroky. Rychlé, lehké, jako by někdo běžel po schodech nahoru. Zedwitz se rozhlédl — nikdo. Ale vzduch se náhle ochladil, a když se podíval na schody, uviděl něco, co ho zmrazilo: na posledním stupni, tam, kde svítily jen stíny, stála žena v šedé sukni, oblečená jako z dob jeho předků. Držela v ruce stejný klíč.
„Kdo jste?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo jiný vyslovil.
Žena neodpověděla. Jen se usmála — úsměv, který mu propíchl duši jako ledový dýk. Potom zmizela. Klíč v jeho ruce se rozžhavil, jako by ho někdo zahřál zevnitř.
Následující ráno byl palác prázdný. Zedwitz odešel, aniž by někomu řekl, co se stalo. Klíč si schoval do kapsy a od té doby ho nikdy neoddal. Ale někdy, když procházel Purkyňovou ulicí, cítil, jak ho něco pozoruje z okna prvního patra — tam, kde kdysi byla kaple, kde se scházeli ti, kdo věřili v něco, čeho svět nechápal.
A když v noci projdete kolem paláce Aventin, a uslyšíte tiše, jak někdo hraje na cembalo, nezapomeňte: někdo tam stále čeká. A klíč, který nikdo nikdy nenašel, stále otevírá dveře do něčeho, co svět nezná.