Příběh: plavecký bazén pod Barrandovem
„Skoč už, proboha, nebo se v té vodě utopíš ještě předtím, než do ní vlezleš!“ vykřikl mladý plavec s jménem Bedřich a nervózně si utíral dlaně o bílý plavecký kalhotky.
Karel stál na vrcholu desetimetrové věže a díval se dolů. Voda v bazénu měla barvu hlubokého smaragdu, ale z hloubky vápencového lomu k němu stoupala mrazivá vlna chladu. Slunce už dávno zmizelo za vysokými skalami Barrandovu a celý areál pohltil hustý, modravý stín. Vzduch chutnal po vlhkém betonu a čerstvě sekané trávě z tenisových kurtů, které ležely jen pár kroků odtud.
Karel nebyl zvyklý váhat. Byl to muž s pevným rázem, který věřil v čisté linie funkcionalismu a v sílu lidského těla. Jenže dnes něco nebylo v pořádku. Když se podíval dolů na hladinu, neviděl své zrcadlové odrazení. Viděl tam někoho jiného. V hloubce čtyř a půl metru, tam, kde by měla být jen tma studeného pramenového dna, stála postava. Byla nehybná, oděná v černém plavku z jiné doby, a hleděla přímo na něj.
„Karlovi se zúžily znice. Bedřich tam dole nic neviděl, jen hladinu, která se mírně chvěla.
„Co tam hledáš? Skoč už, ty s fusek!“ řval Bedřich znovu a jeho hlas se rozléhal betonovou stěnou lomu jako rána bičem.
Karel pomalu vykročil k okraji můstku. V ten moment se z hloubky ozval zvuk. Nebyl to plesknutí vody ani křik, ale tiché, rytmické cinkání, jako když někdo jemně naráží stříbrnou lžičkou do sklenice. Ten zvuk přicházel zpod hladiny, z místa, kde by měla být jen ledová tma vlastní studny.
Karel zavřel oči a vrhl se do prázdnoty. Pád trval věčnost, vítr mu bičoval obličej a pak přišel prudký, mrazivý náraz. Voda ho sevřela jako ledové prsty. Když se prudce odrazil od dna a vyplaval na povrch, lapal po dechu. Bedřich k němu plaval s vítězným úsměvem, ale Karel ho neviděl. Díval se na okraj bazénu.
Tam, na čistém betonu, kde před minutou nikdo nestál, ležela malá, lsnící věc. Byla to stará kapesní hodinka na řetízku, otevřená a stále tikající.
Bedřich se zastavil vedle něj a zmateně se podíval na předmět. „Odkud je to? Kdo to tam nechal?“
Karel nenacházel odpověď. Vzal hodinky do ruky a vteřinu poté ztuhl. Uvnitř víčka byl vyryto jméno, které znal z lístků v lomu, ale v kontextu tohoto místa nedávalo smysl. Jméno muže, který měl tento areál pomoci vybudovat, ale který podle všech záznamů nikdy v životě nenávštívil samotný bazén.
V tu chvíli se z hloubky opět ozvalo ono cinkání. Tentokrát bylo hlasitější a blíž. Karel se znovu podíval do vody. Postava v černém plavku byla pryč, ale na dně, přesně pod skokanskou věží, svítilo něco bílého.
„Podívej se na to,“ zašeptal Karel a ukázal prstem do hlubiny.
Bedřich se naklonil, ale voda se najednou zastínila. Z vápencových skal se svalil hustý mlžný opar, který během vteřin zahalil celý areál. Byla dvě odpoledne, ale v bazénu panovala tma jako v půlnoc. Chlad byl tak intenzivní, že jim z úst šel pára.
Když mlha po několika minutách odešla, Bedřich i Karel zjistili, že jsou v bazénu sami. Tribuny pro čtyři tisíce lidí byly prázdné, loděnice tichá a z jídelního výtahu, který spojoval bazén s terasami nahoře, se ozýval pouze kovový skřípot, jako by něco těžkého v něm právě vyjíždělo vzhůru.
Karel se podíval na hodinky v dlani. Ručičky se neotáčely dopředu, ale prudce se vracely zpět.
Když se v příštích dnech ptali ostatních plavců, nikdo o žádném cinkání ani o postavě v hloubce neslyšel. Jen jedna stará služebnice z restaurace nahoře jim řekla, že v lomu, kde bazén stojí, se kdysi ztratilo něco, co už nikdy nemělo být nalezeno, a že voda ze studny si někdy vybírá, koho si chce nechat pro sebe.
Karel už nikdy na skokanskou věž nevstoupil, ale každou noc, když zavřel oči, slyší to jemné cinkání stříbra o sklo, doprovázené mrazivým pocitem vody, která stahuje tělo do hloubky, odkud není cesty zpět.
Kdo dnes hledá v hloubkách opuštěného betonu, možná stále najde stopu po čase, který se v tomto mrazivém stínu zastavil.