Příběh: Pomník bratranců Veverkových

„Tady to je, v tom kameni to zůstalo zapsáno navždy, ale pravda je mnohem hlubší!“ křičel starý Matěj a tasil prsty k pískovcovým postavám, které právě odhalil slavný politik Rieger. Vzduch v Pardubicích byl těžký vůní čerstvě vyvrženého prachu a blízkostí nových elektrických lamp, které v ulicích syčely jako tisíce neviditelných hmyzů. Lidé kolem tleskali, oslavovali triumf techniky a ruchadla, ale Matěj stál v koutě s tváří šedou jako ten pískovec, do kterého Josef Strachovský vytesal podoby Václava a Františka.

Matěj nebyl z města. Přišel z okolních polí, s dlaněmi rozpracovanými od tvrdé práce, a v očích měl onen zvláštní žár, který dopadá na člověka, jenž viděl něco, co ostatní odmítají uznat. Zatímco dav oslavoval Mezinárodní den rolnictva, Matěj se přivenčil k podstavci. Jeho prsty, drtivé a neklidné, přejely po nápisu věnovaném bratrancům Veverkovým. V ten moment se stalo něco, co přítomní v onom shonu přehlédli, ale co Matěj později popisoval v šeptání v každé místní hospodě.

Tvrdil, že vteřinu poté, co se látka z pomníku sklouzla k zemi, pocítil pod prsty prudký chlad, jako by kámen nebyl z kamene, ale z ledu. A pak uslyšel zvuk. Nebyl to hluk davu ani řev mlátičky na hospodářské výstavě. Byl to rytmický, kovový zvuk, tloučení kladivem do kovadliny, které znělo přímo z nitra pískovcového bloku. Zvuk byl tak čistý a intenzivní, že Matěj na okamžik zapomněl dýchat. Podíval se na sedícího kováře Václava a přisahl, že viděl, jak se v kamenném oku na krteč pohnulo víčko.

„Oni tu nejsou jen jako obraz! Oni tu jsou jako strážci!“ vyrazil Matěj a začal se snažit lopotat k sochám, aby je objal.

Hcmpal ho za ramena městský strážník, který ho s úsměvem, ale pevně odtlačil zpět do davu. Matěj však neustálývně ukazoval na detaily procesu vynálezu vyřezané v podstavci. Tvrdil, že tyto malé plastiky nejsou pouhým ozdobením, ale mapou. Mapou k něčemu, co Veverkovi v rámci svého stroje našli, ale do učebnic strojírenství nezapsali. Podle něj ruchadlo nebylo jen o pohybu hlíny, ale o rytmu země, který mohl otevřít brány k věcem, jež lidské oko nezná.

Když se dav rozplynul a elektrické obloukové lampy Křižíka poprvé rozsvítily noc nad Pardubicemi, Matěj zůstal u pomníku sám. Světlo lamp bylo ostré, bílé, skoro nepřirozené. V tom světle si všiml, že u stop kamenného sedláka Františka leží malý, kovový kousek, který tam předtím nebyl. Byla to součástka, která do žádného známého stroje nepatřila. Byla horká, až žehutá, přestože kámen kolem ní zůstával ledový.

Matěj se pokusil kousek zvednout, ale vteřinu předtím, než ho prsty sevřely, kousek prostě zmizel. Nevyrazil do vzduchu, nesklouzl. Jen přestal existovat, jako by ho někdo z druhé strany přitáhl zpět do nitra pískovce. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot a v uších mu stále znívají ty tiché údery kladivem, které neznají žádné kovadlo v tomto městě.

Od té doby Matěj každých pár let navštěvuje toto místo. Lidé ho vidí, jak stojí u soch nad životní velikosti, přiloží ucho k pískovci a naslouchá. Tvrdí, že Veverkovi v kameni stále něco tvoří, že jejich práce nekončí s odhalením pomníku, ale pokračuje v jiné sféře, kam se dostaneme jen tehdy, když přestaneme věřit pouze tomu, co vidíme.

Když se pomník později přesunul na ulici Svatojánskou, Matěj šel s ním, krok za krokem, jako by doprovázel staré přátele. Věřil, že s každým pohnutím pomníku se mění i koordináty tajemství, které v sobě nese.

Kdo dnes stojí u těchto dvou mužů z pískovce a v naprostém tichu přiloží ruku k podstavci, možná ucítí ten stejný nepřirozený chlad. A pokud bude mít dostatek trpělivosti, možná zaslechne z hloubi kamene tiché, rytmické tloučení, které čeká na toho, kdo dokáže rozluštit šifru vytesanou v pískovci.