Příběh: Pomník Maxmiliány Alsterlové z Astfeldu
„Táhni ty zvířata, ty líná stvůry!“ zařval vozka Jakub a s prudkou ránou biče dopadl na hřbet koní. Prach z cesty stoupal do nosu, pálil v krku a mísil se s těžkým pachem mokrého sení a blízkého bláta. V kočáře seděla Maxmiliána, její hedvábné šaty šuměly při každém prudkém pohybu vozu. Cesta do Prahy měla být rutinní, jen krátký přesun mezi panstvími, ale vzduch kolem nich byl toho dne hustý a nehybný, jako by samotná země zadržela dech.
Maxmiliána se opřela o polstrované stěny a zavřela oči. V hlavě jí zněly tóny tiché modlitby, ale náhle je přehrušil zvuk, který v tichu polní cesty zněl jako střepání tisíce zrcadel. Kočár se prudce naklonil. Jakubovo zvíře, doposud poslušné a silné, se náhle vzpřímilo, vyhrblo hřbet a s divokým ržením vyrazilo mimo cestu. Maxmiliána pocítila, jak ji setrvalo k boku. Slyšela praskání dřeva, křik vozky, který se zlomil v hrdle, a pak přišel náraz.
Svět se rozkroutil. Ticho, které následovalo, bylo hlubší než hrob.
Když se prach usadil, Jakub ležel v nepřítomném stavu v trávě. Podíval se na převrácený kočár, z którego unikala poslední zbytky luxusu. Ale když se zvedl, aby pomohl své paní, zastavil se. Maxmiliána nebyla uvnitř. Kočár byl rozbitý, dveře vyvrácené, ale v prostoru, kde měla ležet, byla jen prázdnota a roztrhaná krajka.
Jakub se rozhlédl kolem. Vzduch najednou ochladil mrazivý průvan, přestože byl prosinec v plném proudu a země byla jen zamrzlá. Pak ji uviděl. Maxmiliána ležela v trávě, několik kroků od vozu. Její ruce byly rozhozené, dlaně otevřené k nebi, jako by se snažila zachytit něco neviditelného. Oči měla otevřené, ale nepodívaly se na Jakuba. Dívaly se někam nad něj, do prázdného prostoru, kde se v bílém světle vznášela jemná, stříbřitá mlha.
Vozka k ní přiběhl, ale vteřinu předtím, než se jí dotkl, zaslechl šepot. Nebyl to hlas Maxmiliány. Byl to zvuk tisíců hlasů, které mluvily současně, ale v naprosté harmonii. Jakub ztuhl. Viděl, jak se prsty hraběnky lehce pohnuly, jako by někoho vítala, a pak v jediném okamžiku vše utichlo. Maxmiliána byla mrtvá.
Když o několik dní později přišel její manžel František Mikuláš s jejich synem, aby si odnesli její tělo, našli na místě něco, co Jakubovi vyrazilo dech. Kolem mrtvého těla v trávě nebyl žádný otisk kopyta, žádná stopa po tahu kočáru, jen čistý, nedotčený povrch země, jako by Maxmiliána do té trávy nebyla vtažena při nehodě, ale někdo ji tam jemně položil z výšky.
František Mikuláš stál nad svou ženou a v rukou svíral kapesník, ze kterého mu stékaly slzy. Podíval se na zvrácený vůz a pak na svou manželku. V jeho očích nebyl jen smutek, ale i hluboký zmatek. Ptal se Jakuba, jak mohla z kočáře vypadnout, aniž by zanechala v blátě jedinou stopu boje nebo odporu. Jakub jen mlčel a díval se na klobouk, který ležel v trávě kousek od ní, dokonale čistý, bez jediného zrnka prachu.
Rozhodli se postavit památník. Ne proto, aby pouze připomínali smrt, ale aby označili místo, kde se fyzický svět na okamžik rozestoupil. Nechali vytesat lebky a kosti, připomínku zmaru, ale do kamene vpravili i obraz té chvíle: převrácený vůz a postavu s rozhozenými rukama.
Kdo dnes stojí před tímto vysokým pískovcovým jehlanem, možná pocítí ten samý chlad, který cítil Jakub. Pokud se pozorně podívá na reliéf, uvidí ženu, která neukazuje na zmar, ale zdá se, že stále čeká na odpověď z nebes. Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, jak se Maxmiliána ocitla mimo vůz bez jediné stopy v blátě.
Ten pískovcový sloup s křížem stále stojí v krajině a tichým křikem v kameni vypráví o sekundě, kdy se život změnil v prach a tajemství zůstalo vrytý do země. Kdo jednou pocítí ten zvláštní tah vzduchu u cesty do Jesenice, ten už nikdy nebude moci zapomenout na pohled té rozhozené dlaně.