Pověst: Kostel svatého Bartoloměje (Rejštejn)

Staří obyvatelé Rejštejna vyprávějí, že kostel svatého Bartoloměje nestojí na návrší nad Losenicí jen tak. Říčka pod ním odjakživa šeptala své tajemství — nejprve zlatem, které v jejím písku mlýnaři a rýžovníci trpělivě hledali, a pak jiným, temnějším pokladem, který si hora nad ní uchovává ve svých zdech dodnes.

Traduje se, že před mnoha staletími, v době, kdy byl kostel ještě mladý a jeho gotické zdivo vonělo čerstvým vápenným mlékem, žila v Rejštejně rodina, jež patřila k nejváženějším v celém kraji. Jejich dcera, dívka sotva na prahu dospělosti, prý oplývala krásou tak neobvyklou, že ji sousedé polohlasem přirovnávali ke světici z oltářního obrazu. Říkali jí prostě Markéta, a to jméno vyřknuté za letního večera u ohniště stačilo, aby se každý bezděky odmlčel a zadíval se směrem k návrší, kde kostelní věž ční nad korunami lip.

Markéta podle pověsti přišla o život náhle a záhadně — někteří hovoří o zimní nemoci, jiní šeptem naznačují, že dívku přemohlo vlastní srdce, zlomené zprávou o smrti milého, který odešel hledat štěstí v dolech a nikdy se nevrátil. Ať tak či onak, pochovali ji ne na hřbitově pod otevřeným nebem, mezi prostými kamennými kříži, ale do krypty pod dlažbou kostela, do chladné tmy, která sem ve dne v noci proniká z okolní hlíny. Byl to privilej rodu — a zároveň, jak se ukázalo, jeho prokletí.

Brzy poté začali věřící při večerních modlitbách slyšet zvláštní zvuky. Ne rachot ani nářek — spíše lehké kročeje, jako by někdo bosýma nohama přecházel po kamenné dlažbě za presbytářem. Svíčky na oltáři se v bezvetrném prostoru náhle zachvívaly. Kostelník jednou přísahal, že spatřil v odlesku lucerny světlou postavu stojící před vítězným obloukem, postavu, která se při jeho výkřiku pomalu obrátila a rozplynula se ve stínu pod klenbou. Prsty mu prý ještě druhý den třásly, když o tom vyprávěl.

Kněží, kteří ve farnosti sloužili v následujících desetiletích, brávali tyto zvěsti s klidnou vážností. Neodbývali je mávnutím ruky, ale také nehrozili. Jeden z nich, pamětníci uvádějí jeho uhlazené způsoby a mírný hlas, prý při kázání řekl, že duše, která milovala, nezná spěchu. Že Markéta se prostě nerozloučila s místem, kde naposledy cítila teplo přede dveřmi zůstaveného světa.

Říká se, že dívčin duch není zlý ani hrozivý. Naopak — staří lidé věřili, že její přítomnost kostel chrání. Když se roku 1792 přistoupilo k velké opravě a dělníci odkrývali staré omítky, nikdo prý neutrpěl ani škrábnutí, ač lešení bylo chatrné a stropy nízké. A při poslední obnově fasád v letech devadesátých minulého věku přišli řemeslníci na stěnách na zbytky malovaného členění — jemné linie a stopy barev, jakoby zapomenutý pozdrav z doby, kdy kostel byl ještě celý čerstvý a plný životů, jež v něm hledaly útočiště.

Dnes, kdy se za soumraku zvedá od Losenice mlha a obtáčí ohradní zeď hřbitova, kde staré kamenné pilíře s ostny železných vrat vrhají dlouhé stíny na schodiště, může člověk snadno pochopit, proč pověst přežila tolik generací. Kostel na návrší v Rejštejně není pouhou stavbou z kamene a malty — je místem, kde se minulost nevzdala svého práva na přítomnost. A Markéta, ať ji čtenář bere jako historický obraz nebo jako výraz lidské touhy po trvalosti, je jeho tichým strážcem, přízrakem, který nesděl ani výroky farní kroniky, ani opravami krovů, ani plynutím staletí.