Příběh: Pražská brána (České Budějovice)
Když se most zvedl sám
Šimon Plachý z Třebnice stál na schodech barbakánu a držel v ruce zapálenou pochodni, jejíž žlutý plamen se třásl od větru, který mu do očí foukával prach z Krajinské. Pod ním se Mlýnská stoka vlnívala jako černá rána v kamenném těle města, a on věděl, že dnes v noci se do ní nikdo nesmí dostat. *„Zavřete vrata, pánové,“* zavolal dolů strážím, ale jeho hlas se ztratil v hukotě dálky, kde se na cestě z Písku ozývaly kopyta. *„Zavřete!“*
Náhle se zvedl most.
Nejsou-li to lidé, myslel si, ale pak uviděl, jak se z temnoty nad stokou vynořuje vůz, těžký, zarážející do kamenných sloupů, a v něm neozbrojení muži v černých pláštích, kteří se rozběhli jako stíny pod zvonícími kopími. *„Pasovští!“* zařval někdo za ním, ale Plachý už běžel dolů, po schodech, které se mu pod nohama rozpadaly jako starý lepenec. Když dorazil ke vratům, byla již brána rozbitá, a on se ocitl tváří v tvář muži s bílým křížem na hrudi, který ho chytil za krk a stiskl tak, že mu praskly žíly v očích.
Poslední věc, kterou viděl, byl zvon v věži, který se rozkymácel, jako by ho někdo táhl za provaz. *„Zvoníš, ty zrádný!“*
Ráno našli Plachého mrtvého u paty brány, s rukou přitisknutou k prasklé desce, na které někdo po spěchu vyrytl: *„1611. Nikdo neví, proč.“* Deska byla později odstraněna, ale v roce 1995 ji někdo připevnil zpět — tentokrát na nároží domu naproti, jako by se bránila, aby ji opět zapomněli.
Dnes, když procházíš Krajinskou ulicí a zastavíš se u toho místa, kde stála Pražská brána, uslyšíš někdy v noci zvuk, jako by se most zvedal sám. A když se podíváš na hodiny na věži, které tam byly už v roce 1605, uvidíš, že ručičky se otáčejí vzad.
Nikdo neví, proč. Ale brána tu stojí — a někdo v ní stále čeká.