Příběh: přemostění Masarykova nádraží

Když se most rozkmitl pod jejím šlápnutím, rozlomila se i věta, kterou nikdy nedokončila.

Její boty z hrubého plátna, vycpané slámou, zanechaly na kamenném prahu stopy jako dvě čáry v prachu. Za ní stál on, s rukama zavěšenými podél těla, jako by se bál, že by ho jakékoli gesto prozradilo. *„Já nejsem ta, kterou hledáš, Jindřišku,“ řekla, aniž by zvedla hlavu. „Ale já jsem ta, která se na tebe dívala, když jsi před rokem přijel s vojskem.“*

Vůně páry z koňských potahů se mísila s kouřem z komínů, které se vznášely nad starou Prahou jako šedé prsty. Most, ten nový most z černého kamene, který teprve nedávno postavili nad nádražím, se pod nimi lehce houpal. *„Proč jsi mě našel?“ zeptala se, a její hlas zněl jako list, který se odtrhne od stromu. *„Myslela jsem, že vám už nikdy neuvidím.“*

On se nepohnul. *„Já jsem přišel pro tebe, ne pro ni.“* Jeho prsty se stáhly, jako by se chytily za něco neviditelného. *„Ale ona je mrtvá. A ty jsi naživu.“*

Most byl dlouhý, jako by se nikdy nemohl skončit. Pod nimi se rozléhalo nádraží, kde se davy lidí tlačily kolem vozů a kočárů, ale jejich hlasy zněly vzdáleně, jako by byly pod vodou. *„Ty jsi mě našel, abys mi řekl, že je mrtvá?“ zeptala se znovu, tentokrát tišeji. *„Ne. Abys mi řekl, že jsem měla jít s ní.“*

On konečně zvedl hlavu. *„A teď jsi tady.“* Jeho oči byly tmavé jako staré dubové trámy, a když se na ni podíval, zdálo se, že vidí nejen její tvář, ale i každý den, který spolu prožili v tajnosti. *„A já nejsem si jistý, jestli to není ten nejhorší důvod, proč zůstat.“*

Most se pod nimi prohnul, jako by se usmíval. *„Já jsem nikam nešla,“ řekla. *„Čekala jsem. Každý večer jsem stála u okna a čekala, až se vrátíš.“*

On se naklonil dopředu, a když to udělal, jeho plášť se dotkl jejího. *„Tak proč jsi nešla s ní?“*

Protože jsem věděla, že ty přijdeš. Protože jsem věděla, že když přijdeš, budu muset rozhodnout. A rozhodnutí jsou jako mosty – někteří na nich přecházejí, jiní se zastaví a dívají se dolů.

Pod nimi se ozval hluk – kola kočáru, který se blížil. *„Jsi pozdě, Jindřiško,“ řekla. *„Vždycky jsi byl pozdě.“*

On neodpověděl. Místo toho se podíval za její záda, kde se na mostu objevila postava v černém rouchu. *„Ještě ti něco řeknu,“ zašeptal. *„Ale teď už je pozdě.“*

Když se rozloučili, most se pod nimi ztišil. A když se její kroky ztratily v davu, on zůstal stát s rukama stále zavěšenýma podél těla, jako by čekal, že se něco ještě stane.

Most tu stojí stále. Ale oni už nikdy neuvidí, jak se nad ním vznáší mrak, který vypadá jako kouř z hořícího papíru. A ani neví, že ten kouř je její poslední myšlenka, kterou odnesl vítr: *„Já jsem šla s ním. Ale ty jsi zůstal sám.“*