Příběh: restaurace Na Marjánce
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ vykřikl Josef Bartoš a s verví vrazil pěstí do masivního dubového stolu, až se v místnosti zachvěly jediné dvě zapálené svíce.
Jeho žena Anna stála u okna a sledovala, jak hustá mlha z břevnovských údolí obklopuje jejich nový dům. Byl rok osmnáct set osm a vzduch v místnosti voněl čerstvou vápnem, vlhkým tesařstvím a těžkým pachem loutového dřeva. Josef se netřásl hněvem, ale vzrušením. V rukou svíral starý kousek pergamenu, který našel v základech domu, právě když dokončili stavbu tohoto patrového stavení s nepravidelným půdorysem.
V té chvíli do místnosti vstoupil muž, kterého nikdo z místních neznalel. Jmenoval se Matyáš a přišel z cest z Karlových Varů. Měl na sobě šedý plášť, který vypadal, jako by ho léta hlodal déšť a prach, a v očích nesl výraz člověka, který viděl věci, jež ostatním unikají. Matyáš nepromluvil, jen pomalu přistoupil k zdi, kde se křížila dvě místnosti v úhlu, který nedával žádný geometrický smysl.
„Tady,“ zašeptal Matyáš a prstem ukázal na místo, kde se vápenná omítka stále ještě sušila. „Tady leží ticho, které nepatří našemu světu.“
Josef se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. „Mluvíš v hádankách, cizinci. Já hledám klíč k onomu skřítkovu pokladu, o kterém mluvil ten starý mnich z kláštera, ne tvé filosofie!“
Matyáš se neotočil. Přiložil ucho k chladné zdi a zavřel oči. V domě bylo v tu chvíli naprosté ticho, jen někde v dálce vyla psí smečka. Najednou však Josef i Anna ztuhli. Ze stěny začal vycházet zvuk. Nebyl to hluk zbouraných cihel ani šustění krys. Byl to jasný, rytmický zvuk hudby. Jemné tóny loutny, doprovázené tichým, melodickým zpěvem ženy, který zněl tak čistě, že se Anně zalilo srdce zvláštní tíhou.
„To není možné,“ vydechla Anna a přistoupila blíž. „Tady není nikdo. Dům je prázdný, jsme tu jen my tři.“
Hudba se zintenzivovala. Zvuk nebyl tlumený zdí, ale zdál se přicházet z prostoru, který v domě fyzicky neexistoval. Matyáš začal tichým hlasem doprovázet melodii, jako by znal slova písně, která byla napsána dávno předtím, než se na tomto místě postavil první kámen. Josef, hnán neovladatelnou touhou po odpovědi, uchopil těžké kladivo a setřásl z tváře prach.
„Konec s těmito hrami!“ zařval a s plnou silou udeřil do zdi v místě, kde Matyáš stál.
První úder rozbil omítku. Druhý vytrhl kus cihly. Ale místo dutiny nebo skřítkova zlata se z díry vyvalil hustý, modravý kouř, který okamžitě pohltil světlo svící. V místnosti nastala absolutní tma, jen doprovázená posledním, prudkým tónem loutny, který zněl jako přetržená struna. Když se kouř rozplynul a Anna zapálila novou svíčku, Matyáš byl pryč.
Zůstal jen otvor ve zdi, ze kterého netekl žádný vítr a nebylo v něm vidět nic než nekonečná černota. Josef se do díry podíval, ale neviděl tam žádnou komnatu ani sklep. Viděl jen prázdnotu, která se zdála pohlcovat samotné světlo svíce.
Bartošovi v tom domě zůstali, ale od toho dne se v Břevnově začalo šeptat o podivném domě, kde v noci někdo zpívá. Josef se nikdy nedozvěděl, kdo byl ten cizinec a co se stalo s hudbou, která vnikla do jeho stěn. Zkusil díru zapálit a zamítat, ale zvuk loutny se prostě přesunul na jiné místo v domě.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí a cítí, jak se vzduch stává náhle chladnějším, možná zaslechne v tichu ten samý doprovod. Tajemství, které Josef Bartoš vykopal kladivem, zůstalo vevnitř, v prostoru mezi zdmi, který nezná žádná mapa.
Ten neviditelný sál stále čeká na svého posluchače, který se neodváží použít sílu, ale dopustí se ticha.