Příběh: Restaurace Pastýřská stěna
„Tady to končí, pane Hanuš, už dál s vámi nemůžu jít,“ vyštěkl mladý číšník a prudce položil stříbrný podnos na dřevěný stůl. Zvuk kovového nárazu se rozlehlo terasou až k samotnému okraji propasti.
Karel Hanuš ani nepohnul víkem. Jen pomalu zvedl zrak od starého pergamenu, který držel v drtivém sevření prstů. Vzduch kolem nich byl hustý, prosycený vůní čerstvě posekané trávy a vlhkého pískovce, který vyzařoval chlad i v červnovém žáru roku 1905. Pod nimi se Labe vinulo jako stříbrný had a město Podmokly vypadalo z této výšky jako hračky rozházené po zemi.
„Jen jednu sklenici vína a ještě chvíli ticha,“ odpověděl Hanuš tichým, chraplavým hlasem. Jeho prsty, žluté od tabáku a starého inkoustu, lehce přejely po hrubém povrchu papíru.
Číšník jen odfrkl a odkročil pryč směrem k masivním kamenným zdům nové restaurace, která připomínala spíše hrad z legend než hostinec pro výletníky. Hanuš však jeho odchod nevnímal. Sledoval pouze jednu jedinou věc: stín, který se pomalu plazil po ochozu vyhlídkové věže. Nebyl to stín člověka. Byla to šmouha, která se pohybovala proti směru slunce, jako by měla vlastní vůli a vlastní plán.
Hanuš byl historikem, mužem faktů a dat, ale to, co viděl na tomto vrcholu, do žádné knihy nepatřilo. Přijel sem z Prahy s jedním cílem. V jeho rukou byl dopis z roku 1740, napsaný mužem, který tvrdil, že na vrcholu této skály existuje brána, která se otevírá jen jednou za sto let, právě v okamžiku, kdy je nová stavba dokončena a zasvěcena.
Vstal a pomalu kráčel k věži. Boty mu rytmicky klapaly o kamenný povrch terasy. Cítil, jak mu v zátylku tančí chladivý průvan, přestože byl bezvětří. Když vystoupal na vrchol věže, stál v prostoru, kde se země končila a začínala nekonečná modř oblohy. Zde, na tomto úzkém ochoze, se stín zastavil.
Hanuš vytáhl z kapsy malou mosaznou krabičku. Otevřel ji a vyrazil do vzduchu špetku sůli a popela. V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Světlo kolem něj na vteřinu ztuhlo. Zvuky města pod ním utichly, jako by někdo přiložil ruku na hrdlo celému světu. Před ním, v prázdném vzduchu, se zhmotnil obraz. Nebyla to osoba, ale prostor. Viděl stejnou skálu, stejnou výšku, ale místo kamenného hradu tam stál malý, rozvrzaný dřevěný srub, který v tom čase ještě neexistoval, a přesto tam byl.
Uvnitř srubu viděl muže. Ten muž vypadal přesně jako on sám, jen měl na sobě oblečení z jiné doby a v očích nesmírný žál. Cizinec zvedl ruku a ukázal prstem dolů, k úpatí srázu, přesně tam, kde se dnes k lidi šplhají nahoru. V dlani držel klíč, který vypadal jako vyřezaný z kosti.
„Teď,“ zašeptal hlas, který nezazníval v uších, ale přímo v lebce.
Hanuš chtěl vykřiknout, natáhnout ruku a dotknout se té vidiny, ale v ten moment ho za rameno pevně chytila ruka. Byl to ten samý číšník, který před chvílí odmítal s ním být.
„Pane Hanuš, vy už tady snad hodinu stojíte a mluvíte k prázdnému vzduchu. Pojďte dolů, jinak vás vyhodím,“ zasyčel mladík.
Hanuš se prudce otočil. Vidina zmizela. Srub zmizel. Byl tu jen vítr a moderní, reprezentativní budova z kamene. Srdce mu však tlouklo až v hrdle. Když se podíval na své ruce, zjistil, že v levé dlani svírá něco tvrdého. Byl to kostěný klíč. Přesně ten samý, který před vteřinou viděl v rukou své dvojnice z jiné doby.
Klíč byl ledový, jako by právě vyvázal z hlubokého mrazu. Hanuš věděl, že tento předmět nepatří do tohoto století. Věděl také, že klíč neotevírá žádné dveře v restauraci, ale něco, co je ukryto hluboko v samotném těle skály, tam, kde se kámen setkává s nebesy.
Sbalil své věci v tichosti a bez slova opustil restauraci. Nikdy už se do Podmokel nevrátil, ale klíč si nechal u sebe až do konce svých dnů.
Klíč však stále hledá zámek, který byl v roce 1905 sice zakryt kamenem, ale nikdy nebyl skutečně zničen. Kdo dnes vyhlíží z věže Pastýřské stěny, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a uvidí stín, který se pohybuje proti slunci.