Příběh: Rodinný dům Julia Pelikána
„Tady to není, Julie! Hledej v onom horním patře, v ložnicích, nebo v ateliéru, kde ti zůstaly mokré otisky na dlaních!“
Antonín vrazil pěstí do tlusté brizolitové zdi, až mu z nehtů odstříkla malá kousek omítky. Prach mu dopadl na sako, ale nevšímal si toho. V domě panovalo hrobové ticho, které přerušovalo jen rytmické kapání vody z džbánu v zahradě. Ten zvuk, dunivý a pravidelný, se nesl vzduchem jako tlukot obrovského srdce. Julia Pelikán stál uprostřed místnosti a díval se na prázdný prostor, kde ještě předtím, před jednou jedinou vteřinou, stála žena.
Nebyla to žádná z jeho známých. Měla na sobě šaty barvy starého zlata, které šuměly při každém pohybu, a v rukou držela malý, stříbrný klíč. Jen tak tam stála, v tom moderním prostoru s čistými liniemi a odvážnými tvary, které mu pomohl navrhnout Josef Štěpánek. A pak, v okamžiku, kdy Antonín vyrazil z chodby, aby ji chytil, prostě zmizela. Nebylo slyšet žádné dveře, žádný krok na schodech, jen ten zvláštní, kovový pach ozónu, jako po prudké bouřce v horkém srpnu.
„Kde jsi ji viděl naposledy?“ vyhrkl Julia a jeho hlas se třesl.
„Tady! Právě tady, u toho okna do zahrady!“ Antonín ukázal prstem na sklo, za kterým se v mírném vánku hýbaly listy stromů.
Oba muži se rozběhli k oknu. Zahrada byla prázdná. Jen ta kamenná dívka s džbánem na svém soklu hleděla někam do dálky, s výrazem, který vypadal téměř posměšně. Julia se prudce otočil a začal přeběhat z jednoho ateliéru do druhého. Vysoká okna propouštěla ostré světlo, které odhalovalo každé zrnko prachu vznesené ve vzduchu. Prohledával každý kout, za každou plátno, pod každý kus mramoru. Nic.
Žena s klíčem v ruce zanechala za sebou jen jednu stopu. Na stole, kde Julia rozvrhl své plány a nástroje, ležel malý lístek z hrubého papíru. Nebyl na něm žádný text, pouze precizně nakreslený obrys domu, ale s jedním zásadním rozdílem. Na nákresul byl znázorněn prostor, který v domě neexistoval – tajná komnata v základním traktu, skrytá hluboko pod podlahou, tam, kde byla jen pevná cihlová podezdívka.
Antonín se zasmál, ale byl to nervózní smích. „To je žert, Julie. Nějaký soused z Nové Ulice si s tebou hraje.“
Julia však neodpovídal. Klesl na kolena a přiložil ucho k chladné podlaze. Z hloubky domu, z míst, kde by měla být jen tma a zem, slyšel slabý, ale jasný zvuk. Byl to zvuk otáčení zámku. Něco se v hloubce domu otevřelo, přestože tam nebyl žádný otvor, žádní schodiště, jen pevná hmota zbyvů starých základů.
Celý zbytek dne strávili oběma v horečnatém hledání. Přesunuli nábytek, klepali na stěny, zkoumali každou spáru v omítce. Nic z toho nevedlo k žádným dveřím. Když se však zapálily první lampy a stíny se začaly prodlužovat přes fasádu, Julia si všiml něčeho zvláštního. Stín kamenné dívky se džbánem v zahradě se neposouval s pohybem slunce. Ukazoval neúprosně na jedno konkrétní místo v severní části domu, přesně tam, kde se obytná část spojovala s ateliérem.
Když tam Julia stál, cítil náhlý, mrazivý chlad, který mu promdanul až do kostí, přestože byl v srpnu. V ten moment ucítil ve vzduchu vůni jasmínu a starého papíru. Podíval se dolů a u svých nohou uviděl ten samý stříbrný klíč, který před několika hodinami držela neznámá žena. Klíč byl ledový, jako by právě vyjat z hlubokého mrazáku.
Julia klíč zvedl, ale neexistoval v celém domě jediný zámek, do kterého by pasoval. Zkoušel ho v ložnicích, v lístkůch u dveří, i v zámcích ateliérů. Nic. Klíč byl zbytečný, a přesto ho nemohl vyhodit. Cítil, že je to pozvánka do místa, které oko nevidí a ruka nedosáhne.
Do dnešního dne se v domu v Nové Ulici občas ozývá zvuk otáčení zámku, i když v onom místě není žádný zámek. Kdo kdy stál u kamenné dívky se džbánem, může pocítit náhlý pád teploty a slyšet vzdálený šum zlatých šatů, které přejíždějí po podlaze v místnosti, která v žádném plánu architektů nefiguruje. Ten stříbrný klíč stále někde v domu spí a čeká na okamžik, kdy se znovu otevře cesta do prostoru, který nepatří našemu času.