Rodinný dům Julia Pelikána Dům

Vítejte, vážení návštěvníci, v jedné z nejkrásnějších a nejklidnějších částí Olomouce, v Nové ulici. Zastavte se prosím na okamžik a plně se soustřeďte na budovu, která se nyní tyčí přímo před vámi. Stojíte před rodinným domem Julia Pelikána, budovou, která není jen obyčejným obytným domem, ale skutečným svědectvím jedné velmi zajímavé éry české architektury a umění. První dojem, který z ní vyzařuje, je pocit stability, ale zároveň i určité hravosti a neotřesitelného charakteru. Podívejte se na její celkovou podobu a vnímejte, jak se tato stavba odlišuje od okolních domů. Je to místo, kde se setkává osobní potřeba umělce s vizí architekta, a právě tento dialog můžete cítit i dnes, když tu jen tak stojíte a pozorujete její tvář.

Pojďme se nyní společně vrátit v čase o téměř sto let dozadu, do doby, kdy se v Olomouci začal rýsovat nový obraz města. Je rok tysíc devět set dvacet čtyři a v Olomouci vzniká plán na stavbu tohoto domu. Byl stvořen speciálně pro sochaře jménem Julius Pelikán. Představte si tehdejší atmosféru první republiky, dobu optimismu, rozkvětu kultury a hledání nové, vlastní identity. Právě v tomto duchu byl dům navržen architektem Josefem Štěpánkem. Práce na stavbě trvala krátce, z roku tysíc devět set dvacet čtyři do roku tysíc devět set dvacet pět, a výsledkem byl tento jednopatrový cihlový dům, který měl sloužit nejen jako rodinné hnízdo, ale především jako místo tvořby. Pro sochaře není domov jen místem odpočinku, je to prostor, kde vznikají díla, kde se bojuje s materiálem a kde je potřeba klidu i správného světla. Právě proto byl dům koncipován tak, aby spojoval soukromí rodinného života s náročnou prací v ateliérech.

Nyní věnujte svou pozornost samotné architektuře, protože právě v ní se skrývá to nejvzácnější. Pokud se podíváte na tvary a linie domu, všimnete si, že nejde o strohý nebo jednoduchý objekt. Tento dům je jedním z představitelů moderního rondokubismu. Možná jste tento název slyšeli poprvé, ale stačí se podívat pozorně. Rondokubismus byl v té době velmi specifickým českým směrem, který vzal ostré hrany a přísnost kubismu a změkčil je pomocí kruhů, oblouků a cylindrických tvarů. Je to styl, který chtěl vyjádřit národní hrdost a radost z nového začátku. Podívejte se na průčelí domu. Všimněte si, jak architekt Josef Štěpánek pracoval s plochami a objemy. Celá stavba je sice jednopatrová, ale působí velmi vyváženě.

Obzvláště zajímavým detailem, na který bych vás chtěl upozornout, je povrch fasády. Pokud si ji budete prohlížet zblízka, uvidíte, že je omítnutá brizolitovou omítkou. Brizolit byl v té době velmi oblíbeným materiály, který dodával budovám specifickou texturu a odolnost. Právě tato hrubší struktura omítky v kombinaci s geometrickými tvary rondokubismu vytváří ten unikátní vzhled, který z domu činí kulturní památku České republiky. Je to fascinující kontrast mezi pevností cihlového jádra a vnější vrstvou, která hraje se světlem a stínem v závislosti na tom, jak právě svítí slunce.

Když vnímáte tento dům, zkuste si představit jeho vnitřní rozložení, které je pro tento typ stavby klíčové. Dům se dělí na obytnou část, kde žila rodina, a na dvě velké pracovní místnosti, tedy ateliéry. Pro sochaře Julia Pelikána byly tyto ateliéry srdcem celého domu. Představte si tamní prostor, plný prachu z kamene nebo hlíny, s velkými okny, kterými dovnitř proudilo denní světlo, nezbytné pro precizní tvarování soch. Právě tato dualita domu, rozdělení na prostor pro soukromý život a prostor pro veřejné umění, dává vile její hloubku. Julius Pelikán zde nejen žil, ale zde tvořil svou stopu v dějinách českého sochařství.

Nicméně historie tohoto domu není jen příběhem umění a krásy. Každá stěna zde nese i stopy těžších časů. Pojďme se posunout k období druhé světové války. V té době se klid Nové ulice změnil a tato vila, která byla stvořena pro kreativitu a svobodu, byla obsazena německými důstojníky. Je mrazivá představa, že prostory, kde dříve zněly diskuse o umění a kde vznikaly sochy, se náhle staly sídlem vojenské moci a přísné disciplíny. Tato vrstva historie dodává domu určitý náboj a připomíná nám, že i ty nejkrásnější stavby jsou neoddělitelně spjaty s osudy lidí a s dějinami celého národa. Dům tak sloužil jako tichý svědek tragických událostí poloviny dvacátého století, než se mohl vrátit ke svému původnímu charakteru.

Možná vás nyní zajímá, proč je tento dům tak důležitý právě dnes. Odpověď leží v tom, že je to jeden z relativně málo zachovaných příkladů své doby a stylu v Olomouci. Rondokubismus nebyl masovým stylem, byl spíše vybraným vyjádřením určité skupiny architektů a umělců. To, že tento dům přežil války, změny režimů a postupný rozvoj města, z něj činí skutečný poklad. Je to jako otevřená kniha o tom, jak si lidé v roce tysíc devět set dvacet pět představovali moderní bydlení a jak chtěli spojit funkci s estetikou.

Když se nyní znovu podíváte na vilu jako na celek, zkuste v ní najít harmonii. Všimněte si, jak se jednopatrová stavba vpisuje do okolí, jak brizolitová omítka stárne a jak stále vyzařuje ducha své doby. Je to místo, kde se zastavil čas, ale zároveň nám stále vypráví svůj příběh. Je to příběh o ambici architekta Josefa Štěpánka, o tvořivosti sochaře Julia Pelikána a o osudu, který s budovou naložil během temných let okupace.

Děkuji vám, že jste se mnou zastavili u tohoto výjimečného domu. Doufám, že jste si dokázali přijít na jas s jeho architekturou a že vás zaujal příběh lidí, kteří s tímto místem byli spojeni. Nyní vás povzbuzuji, abyste si vilu prohlédli ještě jednou, tentokrát ve svém vlastním tempu. Projděte se kolem ní, vnímejte její texturu a možná si představte, jak by vypadalo vnitřní zařízení ateliérů v době, kdy v nich Pelikán tvořil svá díla.

Nyní už můžete pokračovat v dalším objevování krás Olomouce. Nová ulice má v záloze ještě mnoho dalších tajemství a zajímavých míst, která čekají na vaše zjištění. Přeji vám příjemnou procházku a mnoho nových podnětů. Na shledanou.