Příběh: Rohanský palác

Když se Markéta z Chlumčan probudila, ležela v posteli jako v ledové studni.

Nad ní visel portrét její matky, namalovaný v černém šatu s bílou rukavicí, která se zdála držet něco, co už dávno zmizelo. Vzduch v komnatě voněl po pryskyřici a starých knihách, ale pod tím se skrýval jiný pach – sladký, jako hnijící jablka, který přicházel z rohu místnosti, kde stála vysoká skříň s vyřezávanými anděly. Markéta se posadila, nohy jí ztuhly, jako by je někdo naplnil olovem. *Znovu.*

"Přišel," šeptala si. "Vždycky přichází, když spím."

Dnes však nebylo jako vždy. Na stole před ní leželo dopisní nože – její, opřený o pergamen s pečetí Rohanského rodu. Když se k němu podívala, zjistila, že na něm není nic napsáno. Jen několik černých teček, jako by někdo pokusně psal, ale pak ruku odtrhl.

"Kdo jsi?" zeptala se hlasitě.

Od dveří se ozval šelest šatů. Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se pomalu táhl po zdi, jako by ho někdo tahal za provázek. A pak – *klepání*. Tiché, opakované, jako by někdo prsty bubnoval na dřevo. *Tri-tak, tri-tak.*

Vstala, nohy ji nesly samy. Když se přiblížila ke dveřím, zjistila, že jsou zamčené. Klíče visely na svém místě na stěně – tam, kde je vždycky byla. Ale dveře se otevřely. Samy.

Za nimi se rozkládal Velký zrcadlový sál, osvětlený jen slabým světlem, které pronikalo syrským oknem. Na podlaze leželo něco bílého – šátek, zdobený zlatým vzorem, který Markéta poznala. Patřil její matce. Ta však byla mrtvá už pět let.

V sále stál muž v černém plášti, který se obrátil k ní zády. Na jeho ramenou seděl pták – ne orel, ne holub, ale něco mezi nimi, s očima jako dva černé diamanty. Pták zvedl hlavu a zaklepal zobákem na rameno muže. Ten se pomalu otočil.

"Víš, proč jsi tu?" zeptal se hlasem, který zněl, jako by mluvil skrze vrstvu vody.

Markéta chtěla zavřít oči, ale nemohla. Mužův obličej byl rozmazaný, jako by ho někdo namaloval špatně. Jen ústa byla jasná – úzká, jako rána nožem.

"Protože jste mě zavolal," řekla a její hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrál zpět o týden.

Muž se usmál. "Ne. Protože ty jsi zavolala *já*."

Pták vzlétl a rozbil se o strop. Když Markéta zvedla hlavu, viděla, že z jeho těla vytryskly stovky malých černých teček – jako ty na jejím noži. Tečky se rozptýlily po sále a začaly se pohybovat samy. Kroužily kolem ní, jako by ji chtěly obklíčit.

"Co to je?" vykřikla.

"Tvoje odpověď," řekl muž. "Ale ty ji neznáš."

A pak se sál rozplynul.

---

Když se Markéta probudila, ležela v posteli, jako by spala jen několik minut. Na stole byl její nož – čistý. Ale v koutě místnosti, u skříně s anděly, leželo několik černých teček na podlaze. Jako by někdo tam kapal inkoust.

O týden později byla Markéta nalezena mrtvá v zahradě paláce, oblečená do černého šatu, s rukavicí, která držela něco, co vypadalo jako rozbitý zrcadlový odraz její matky.

Na stěně nad jejím tělem někdo namaloval několik černých teček. A když se podívaly blíž, zjistili, že se pomalu pohybují.