Příběh: Rokštejn
Poslední krok po schodech
Zub času se zasekl v kamenném prahu, když Hynek z Valdštejna stál na prahu Rokštejna a díval se dolů do údolí, kde se Brtnice vinula jako vyčerpaná stříbra. V ruce držel klíč od sklepa, který už nikdy neotevře. Za ním stála jeho dcera Markéta, její plášť ještě vlhký od ranního mlhy, a otázka jí visela na rtech jako neodpovězený výkřik. *„Co teď, otče?“* Neřekl nic. Místo toho nechal klíč spadnout do trávy a šlápnul na něj, dokud se neztlumil v hluku, který zněl jako pohřeb.
Ve věži se ještě hořelo. Poslední oheň, který někdo zapálil, svítil přes prasklé okno a maloval stíny na zdi, jako by se snažil zachytit něco, co už nemělo jméno. Hynek věděl, že brzy přijde Jihlava. Že přijdou s meči a s tím, co zbyde z práva, a že nic z toho, co tu zůstalo, nebude jejich. *„Zítra budeš mít jen kameny a jméno, které nikdo nebude pamatovat,“* řekl tiše. *„Ale já pamatuji.“* Markéta se podívala na jeho ruku, kde se rána od meče ještě zčervenala. *„Co pamatuješ, otče?“* *„To, že jsem tu byl.“*
Dole v sále se ještě ozývaly kroky. Poslední služebníci sbírali, co šlo – stříbro, knihy, fragmenty života, který se rozpadal jako suché dřevo. Jeden z nich, starý Bedřich, držel v dlani zlomenou pečetidlo s erbem Valdštejnů. *„Pane, co s tím?“* Hynek mu neodpověděl. Místo toho vzal z kapsy malý kámen, který našel v podzemí – hladký, jako by ho někdo dlouho otíral o něco, co už dávno zmizelo. *„Zavři dveře,“* řekl. *„A pak jdi.“*
Bedřich nechal pečetidlo na stole a odešel. Nikdo neviděl, jak Hynek kámen schoval do vnitřní kapsy svého pláště. Nikdo neviděl, jak se pak pomalu, jako by se bál probudit něco, co spí, přiblížil ke sklepnímu vchodu. Dveře byly zrezivělé, ale stále držely. Za nimi čekalo to, co nikdo nechtěl vidět: skříňky prázdné jako žaludky hladových, stopy kopyt na prachu, které nikdy nepatřily žádnému koni. *„Tady nic není,“* zašeptal si sám sobě. *„A přece tu něco bylo.“*
Když Markéta později přišla na Rokštejn, už tam nebylo nic. Žádný oheň, žádné kroky, žádný otcův hlas. Jen věž, která se klonila jako opilý strážce, a v jejím stínu rostly byliny, které nikdo nesázel. *„Kde je?“* zeptala se prázdna, která jí odpověděla jen šuměním větru v prasklinách. *„Nic tu není,“* řekla si, ale její ruce se třásly, když se dotkla kamene, který otcovi zbylo.
Dnes tam rostou trávy, které nikdo nezná, a kameny, které se ještě pamatují na to, jak se někdo posledníkrát otočil a odešel. Hynek z Valdštejna zemřel v Brtnici, ve svém novém domě, který nikdy nebyl jeho. Markéta se provdala za cizince a její jméno zmizelo v dějinách jako šepot. Ale někde v hlubinách, kde se skála stýká s temnotou, leží kámen, který nikdy nesvítil. A když na něj padne paprsek slunce, který se dostane skrze praskliny, zanechá na něm stín, který vypadá jako ruka.
Pojď. Stůj na místě, kde stál Hynek, a poslouchej. Pokud se posadíš na prah, možná uslyšíš, jak větrný vítr nad údolím šeptá jméno, které nikdo nevyřkl nahlas.