Příběh: Santoška

„Tady to končí, ty zloději! Ani jeden hrozen z mých vinic neodejde do cizích sklepů!“ Matěj řval tak hlasitě, až mu zčervenal obličej a v hrdle mu zaklopalo. V rukou svíral starý, vyžvaný vidlicový nástroj a stál přímo v cestě vozu, který se pomalu plýtval po blátivém svahu Pavího vrchu.

Vzduch voněl po mokré hlíně, hnijících listech a těžkém, sladkém vínu, které unikalo z jedné prasklé stádve. Byl rok jedna tisíc šest set padesát čtyři a Smíchov byl místem, kde se v každém křoví skrýval buď voják, nebo někdo, kdo chtěl z jiného ukrást. Matěj nebyl šlechtic, byl to jen muž, který měl v prstech hluboké rýhy od práce v zemi a v srdci hněv na svět, který mu před lety vzal všechno.

„Ustup, Matěji, nebo tě přejedeme,“ odpověvěl klidně muž na vozce. Byl to pan Vilém, muž s rovnými zády a pohledem, který viděl skrze lži i zdi. Nebyl to zloděj, byl to právník, muž zákonů a papírů, který právě přebíral vládnutí nad touto usedlostí.

Matěj se zasmál, byl to zvuk připomínající drcení štěrku. „Zákony! Vy v Praze znáte jen papíry a pečitka. Ale tahle země zná krev a pot. Moje rodina tady sázela vinečky, když byli vaši předkové ještě v plenkách. Teď přijde nějaký kníže, podepíše list a vy si to prostě vezmete?“

Vilém sesvítl oči a pomalu slezl z vozu. Jeho boty z jemné kůže okamžitě zmizely v hnědé břečce. Matěj očekával ránu, křik nebo přivolání stráží, ale Vilém jen stál a díval se na zdivadla usedlosti, která v té době vypadala spíše jako zřícenina po dlouhých letech zanedbání a válečných zádumů.

„Tady je všechno mrtvé, Matěji,“ pronesl Vilém tiše. „Vinece jsou zdivočalé, zdi praskají a v zahradě roste jen tráva a ticho. Chceš, aby to tak zůstalo? Chceš, aby tady vládla jen vyruinovaná pýcha?“

Matěj ztuhl. Vidlice v jeho rukou mírně poklesly. Pohledal na své prázdné dlaně, na své roztrhané šaty a pak na svah, který kdysi kypěl životem. Věděl, že má pravdu. Od bitvy na Bílé hoře se do těchto krajů plazil mráz, který nezahřál ani letní slunce. Všechno, co bylo krásné, bylo buď ukradeno, nebo zapomenuto.

„Co chceš?“ vyplivl Matěj, ale už v něm nebyl ten stejný oheň.

„Chci někoho, kdo zná každý kámen tohoto svahu. Někdo, kdo ví, kde voda teče hlouběji a kde slunce pálí nejsilněji. Chci, aby se tato usedlost stala rájem, ne hrobem. Budu sem přivádět umělce, sochaře a lidi, kteří rozumí kráse. Ale potřebuji tvůj rozum a tvé ruce. Budu ti platit stříbrem, které jsi neviděl deset let, a budeš mít svůj kout v zahradě, kde nikdo nebude říkat, komu patří země.“

Matěj se zhluboka nadechl. Cítil chladný vítr, který mu studil v krku, a slyšel vzdálené zvony z Prahy. Byl to moment, kdy mohl buď zůstat hrdým majitelem trosčin, nebo se stát architektem něčeho nového. Pomalu pustil vidlice do bláta.

„Budou tu být sochy?“ zeptal se Matěj s nádechem nedůvěry.

„Budou tu být nejkrásnější sochy, jaké jsi kdy viděl. Budou tu putti, budou tu božkyně a bude tu řád,“ přislíbil Vilém a podal mu ruku.

Matěj se na tu čistou ruku díval dlouho. Pak ji stiskl svou hrubou, mozolnatou dlani. Ten stisk byl pevnější než jakýkoli právní dokument. Společně začali čistit svah. Matěj s Vilémem, selský rozum a právnická preciznost, ruku v ruce v boji proti zapomnění. Budovali zdi, sázeli nové stromy a snovali o místě, které bude v budoucnu znát celé město.

Když roky kemudian Matěj lehal v hrobě pod stínem jednoho z vyrostlých stromů, usedlost už nebyla jen domem, ale příslibem. Vilém do ní vložil svou duši a Matěj do ní vložil svůj životní hřích i svou největší lásku.

Kdo dnes vstoupí do těchto zahrad, možná nevidí prázdné vinice, ale pokud se zastaví u staré brány a přiloží ucho k kameni, možná uslyší vzdálený křik muže, který kdysi chtěl všechno zastavit, aby nakonec pomohl vybudovat něco, co přežije staletí. Tajemství toho, co si tito dva muži v tichosti slíbili, zůstalo zakopané hluboko v kořenech starých stromů.