Příběh: Šilboch
Když se na Šilbochu rozlomila ledová kůra na studni, voda v ní byla černá jako surové víno a voněla po hořícím železe. Anna z Libně, která sem přišla s košíkem plným čerstvého chleba pro svého otce, který v hostinci *Na stráži* přenocoval, se zastavila uprostřed dvora, kde stála socha pruského vojáka se zvednutou paží. Jeho ocelová ruka byla prázdná, jako by čekala na něco, co už nikdy nedostane.
„Otec by si to ani nedovedl vysvětlit,“ promluvila tiše, přitiskla si košík k boku a pokusila se nepozorovaně obejít sochu. Ale chlad z jejího dlaně se přenesl na její zápěstí, a když se ohlédla, viděla, jak se na tváři vojáka, která byla pokrytá rzí, objevily stopy krve — čerstvé, jako by byly naneseny před chvílí.
„Máš to tu zase,“ ozval se za ní hluboký hlas. Vrátil se. Vždycky se vracel, když se někdo zblížil k tomuto místu.
Anna se otočila a spatřila ho na terase, kde nikdy předtím nestál. Měl na sobě šedý plášť, který se vlnil jako voda, a tvář, kterou si pamatovala z dětství — ale oči byly černé, jako by do nich nikdy neproniklo světlo. „Jsi to ty, co jsem viděl v noci, když jsem plakala u studny?“ zeptala se, hlasem, který jí nepatřil.
„Já jsem ten, kdo tu čeká od roku, kdy prusové zapomněli na svého vojáka.“ Jeho ústa se nehýbala, ale slova přesto přišla jako dech na sklo. „A ty jsi ta, která mu dala jméno.“
Anna se vzpamatovala. „Já jsem mu dala jméno? Co to má znamenat?“
„Nevíš, co se stalo na Štědrý den 1812?“ zeptal se a jeho hlas se změnil, stal se měkčím, jako by mluvil někdo jiný. „Když Liebich přivedl vánoční stromek, dívka, která se starala o zapomenutého vojáka, ho obdarovala jedinou věcí, kterou měla — svým srdcem. Ale voják nebyl pruský. Byl to duše, která se tu zdržovala od dob husitských. A když se s ní spojila, stalo se z ní něco jiného.“
Anna se pohnula k okraji terasy, kde se vzduch zdál být hustší, jako by ho někdo držel za uzel. „Proč mi to teď říkáš?“
„Protože sem přišla s chlebem pro svého otce, ale neseš mu ani jeho duši.“ Jeho ruce se protáhly skrz ni, jako by ji neexistovala. „Všichni, kteří sem přijdou, se něčeho zříkají. A ty se zříkáš toho nejdůležitějšího.“
Zazněl zvuk kroků za ní, ale když se obrátila, nikdo tam nestál. Jen socha vojáka, jehož ruka teď držela něco bílého, co se v její dlaní třpytilo jako led. Anna se přiblížila a viděla, že to byl kus papíru, na němž bylo napsáno jméno: *Anna*. Pod ním byla data — rok 1812 a rok 1757.
„Co to znamená?“ šeptala.
„Znáš odpověď, ale nechceš ji slyšet.“ Hlas přišel z jejího vlastní úst. „Všichni, kteří sem přišli před tebou, se stali součástí toho, co tu bylo. Liebich, dívka, voják — všichni. A teď jsi na řadě.“
Anna se vzpamatovala a utíkala dolů po stráni, kde se vzduch mísil s prachem z ulice Na Vartě. Za sebou slyšela, jak se za ní zavírá dveře hostince *Na stráži*, jako by se někdo definitivně rozloučil s tím, co tam bylo. Když se zastavila na křižovatce, viděla, jak se na domě *Pod Čertovou skalou* objevily stíny, které se pohybovaly proti směru slunce.
A pak už nic. Jen ticho a pocit, že něco v ní zmizelo — jako by si vzala s sebou nejen chléb, ale i to, co jí dávalo život. A když se ohlédla, byla sama. Jen ona a cesta, kterou nikdy předtím nechodila — a která vedla přímo k místu, kde se dávno před ní ztratil poslední voják pruské stráže.