Příběh: Slavíčkova 21

Klementina Koukolová sevřela prsty kolem studeného mramoru krbu a zírala do plamenů, které vrhaly dlouhé, tančící stíny na malovaný strop. V místnosti vonělo po drahém tabáku a vlhkém zemitém vzduchu, který pronikal skleněnou lodžií z budícího se zahradu. Rudolf stál u dveří s leptaným sklem, jeho tvář byla v šeru nečitelná, ale jeho hlas zněl ostře, skoro cize.

Kde jsi to schovala, Klementino? Ptal se a jeho kroky rytmicky dopadaly na v Dossierovu podlahu.

Klementina neodpověděla. Jen pevněji přitlačila ruku k mramoru, až jí zbělely klouby. Věděla, že Rudolf není jen jejím manželem a stavitelem tohoto domu. Byl to muž, který dokázal z kamene a malby vytvořit sen, ale v posledních měsících se jeho sny změnily v něco temného. Rudolfova vášeň pro novorenesanční detaily přerostla v posedlost skrytými prostory. Tvrdil, že dům v ulici Slavíčkova není jen obydlím, ale přístrojem, který dokáže zachytit ozvěny z minulosti, pokud se správně rozmístí pilastry a vlysy.

Vyjmi to z té skříně, nebo to udělám násilím, zasyčel Rudolf a přistoupil blíž.

Klementina se prudce otočila. V rukou netměla žádnou šperk, žádný dopis. Jen malý, vyřezávaný klíč, který nasedal do zámku, o kterém Rudolf – přestože dům navrhoval a stavěl – netušil. Byl to klíč od malé schránky v zimní zahradě, ukryté pod vrstvou exotických rostlin a vlhkého mechu.

Rudolf se zastavil. Jeho pohled sklouzl k fasádě, kterou viděl skrze skleněné stěny lodžie. V tu chvíli se stalo něco, co v té chvíli ztuhlo i plameny v krbu. Zvuk, který připomínal tisíce drobných kapek dopadajících na sklo, zaplnil prostor, přestože venku nepršelo. Zvuk přicházel zevnitř stěn, z prostoru mezi sgrafitovými vlysy a římsami.

Klementino, slyšíš to? zašeptal Rudolf a jeho hněv zmizel, nahrazen děsivým fascinováním.

Klementina neviděla zvuk, ale viděla stín. V odrazu leptaného skla dveří stála postava. Nebyla to ona, nebyl to Rudolf. Byla to žena v šatech z jiné doby, jejíž tvář byla rozmazaná, jako by byla namalována vodovými barvami, které ještě neuschly. Postava nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k pavilonku se zvlněnou stříškou.

Rudolf vyběhl z místnosti, tak prudce, až srazil vázu na konzolce. Klementina zůstala stát v tichu, které bylo nyní tak husté, že ho skoro cítila na kůži. Slyšela, jak manžel vběhl do zimní zahrady, slyšela jeho křik překvapení a poté hrobové ticho. Když po několika minutách do zahrady vstoupila, našla Rudolfa stát u mramorového záhradního oplocení.

Byl bledý jako křída. Na zemi ležela malá skleněná lahvička s modrým prachem, kterou Rudolf nikdy neviděl, přestože dům znal každý centimetr. Rudolf se na ni díval s hrůzou v očích. Tvrdil, že tu lahvičku do ruky položila právě ta žena z odrazu, která v momentě, kdy se k ní přiblížil, prostě zmizela v jedné z pilastrů domu.

Klementina se předklonila a zvedla lahvičku. V tu chvíli pocítila mrazivý dotek na svém rameni, jako by ji někdo chtěl obejmout, ale ruka byla zledince studená. Otočila se, ale za ní nebyl nikdo. Jen prázdná lodžie a malovaný strop, který se zdál v šeru vily mluvit vlastnímu jazyku.

Rudolf se z té doby už nikdy plně nezatvářil. Stále mluvil o geometrii, která otevírá brány, a o lidech, kteří v domech zůstávají, i když už dávno odešli. Klementina však v domě zůstala. Později, když se v dokumentech začala objevovat jako Klementina Kostrbová, mnozí si mysleli, že jde o změnu jména po sňatku či rozvodu. Jen ona věděla, že v té vile žije víc než jedna Klementina.

Kdo dnes prochází kolem tiché fasády v Bubenči a pohlédne do oken v patře, možná zahlédí stín ženy, která stále hlídá tajemství ukryté v malovaných vlysech a v mrazivém tichu zimní zahrady.