Příběh: Sloup Nejsvětější Trojice
Dláto mistra Václava Rendera se s kovovým zazvoněním zakleslo do hrubého pískovce, ale ruka, která ho držela, se podivně zachvěla, jako by kámen sám odmítal přijmout tvar, jenž mu byl určen. Václav ztěžka vydechl, až se mu obláček páry srazil v mrazivém vzduchu Horního náměstí. Kolem něj se vršily balvany jako úlomky padlých hvězd, ze kterých se mělo zrodit cosi, co zastíní vše, co kdy Olomouc spatřila. Nebyla to jen vděčnost za konec moru, který v ulicích vyhasínal životy jako svíce v průvanu. Byla to posedlost.
„Mistře, dlaň vám krvácí,“ ozval se za ním mladý tovaryš. Václav se na něj ani nepodíval. Jeho zrak byl upřen vzhůru, tam, kde se v myšlenkách rýsovala budoucí silueta, která měla sahat až k nebeským branám. Cítil v prstech podivný chlad, který nepramenil z venkovní zimy, ale z hloubky kamene samotného. V tu chvíli se ozvalo zlověstné prasknutí. Nebylo to praskání pískovce pod náporem nástroje, ale zvuk, jako když se láme vyschlá větev v naprostém tichu hlubokého lesa.
Václav odložil dláto a přistoupil k úpatí rozestavěného sloupu. V rohu, kde měla být v budoucnu kaple, se objevila tenká, dokonale rovná linka. Nebyla to trhlina po špatném opracování. Byla to brázda, která se táhla v přesném geometrickém vzorci, jako by ji do kamene vyryl neviditelný prst. Z té rýhy vycházela slabá, téměř neznatelná vůně ozónu a tlejícího listí, která se mísila s pachem vlhké malty a čerstvého prachu.
„Kdo tu pracoval po setmění?“ vyhrkl Václav a jeho hlas se odrazil od okolních měšťanských domů jako bič. Tovaryš jen ustrašeně ustoupil. Všichni věděli, že na stavbě se po západu slunce nikdo nepohybuje. A přece, když se Václav sklonil blíž, uviděl v prachu na zemi otisky. Nebyly to šlépěje okovaných bot dělníků. Byly to otisky bosých nohou, které nekončily na zemi, ale pokračovaly přímo na stěnu, vzhůru po kamenném bloku, až k místu, kde měla stát socha svatého Jana Sarkandra.
Václav sáhl do rýhy a prsty mu projela náhlá, pálivá bolest. Cukl rukou, ale na dlani mu zůstal podivný, namodralý poprašek, který ve stínu večera slabě světélkoval. Byla to barva, kterou v žádné dílně neměli. Když se podíval na své ruce, viděl, že i jeho vlastní žíly pod kůží začínají zářit stejným, nepřirozeným světlem. V tu chvíli se náměstí ponořilo do hlubokého ticha. I vítr ustal, jako by se město zadrhlo v dechu.
Příštího rána našli tovaryši Václava ležet na zemi u paty sloupu. Byl živý, ale jeho pohled byl upřen kamsi nad vrcholky olomouckých věží, do prázdna, které nikdo jiný neviděl. Nikdy už nepromluvil. Když se ho pokusili zvednout, jeho tělo bylo těžké jako kámen, do kterého vkládal svou naději. Projekt sloupu sice pokračoval, ale dělníci si začali vyprávět o tom, jak se v noci podoba soch mění. Že tváře světců, které vytesal Filip Sattler, mají v určitých hodinách výraz někoho, kdo vidí za oponu světa.
Roky plynuly, stavba rostla a s každým přidaným metrem se záhada prohlubovala. Když po mnoha letech, dávno po smrti všech původních mistrů, zasáhla sloup pruská dělová koule, mnozí v tom viděli jen válečnou zkázu. Ale ti, kteří o osudu stavby věděli víc, si šeptali o něčem jiném. Koule nezasáhla sloup náhodou. Zasáhla ho v místě, kde ona podivná namodralá rýha kdysi vznikla, jako by se pokoušela uzavřít průchod, který tam někdo nebo cosi zanechalo.
Dnes, když se člověk postaví na Horním náměstí a vzhlédne ke zlatému sousoší Nejsvětější Trojice, může cítit, jak se mu v zátylku ježí vlasy. Stačí se pozorně podívat na kámen v úrovni lidských očí, tam, kde se stíny lámou v neobvyklých úhlech. Někde tam, v detailech skrytých pod nánosem staletí, stále zůstává brázda, kterou žádné dláto nevytvořilo. Kdo se na ni zadívá dost dlouho, možná pochopí, proč se Václav Render nikdy nedožil konce svého díla. Jsou místa, která lidé staví pro Boha, a pak jsou místa, která si Bůh – nebo snad něco mnohem staršího – vybralo samo pro sebe, a nikdo, kdo se jich dotkl příliš hluboko, už nikdy nezůstal stejný.