Příběh: Smírčí kříž (Radošov)
„Tady to končí, ty blázne! Vrať tu zbraň a možná tě nechám žít!“
Hanuš stál v blátě obchodní cesty, dýchal těžce a z úst mu unikaly bílé obláčky páry. V pravé ruce svíral jílce šavle, jejíž čepel se v šeru leskla jako zrcadlo. Proti němu stál muž, kterého neznale z Radošova, cizinec s tváří zčernalou od cestovního prachu a očima, které neviděly strach, jen prázdnotu. Mezi nimi ležela rozbitá voznice a kolem nich vznášela se kovová vůně krve smíchaná s pachem mokrého borovicového lesa.
Hanuš ne odpověděl. Jen pevněji sevřel rukojeť. Cizinec se krátce zasmál, zvuk to byl suchý a drasavý, jako když někdo dře kamenem o kámen. Bez jediného varování se vrhl vpřed. Ocel zazvonila o ocel, zvuk se rozlehlo údolím a odrazil se od stěn blízké kaple. Boj byl krátký, brutální a tichý. Hanuš cítil, jak mu v ruku přejde chladný třes, když vtázal šavli hluboko do hrudi protivníka. Cizinec nezakřičel. Jen se na něj podíval, položil mu ruku na rameno a zašeptal slova v jazyce, který Hanuš nikdy neslyšel, ale který zněl jako šumění vzdáleného potoka.
Když cizinec dopadl do prachu, v okolí zavládlo nepřirozené ticho. Ptáci zmlkli a vítr přestal hýbat větvemi stromů. Hanuš se chvěl. Podíval se na svou zbraň a pak na mrtvé tělo. V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z rány v hrudníku cizince nevytekla jen krev, ale začaly z ní stoupat drobné, zlatavé jiskry, které se vznesly do vzduchu a začaly kroužit kolem blízkého kamenného kvádru.
Hanuš v panice šavli odhodil. Chtěl utéct, ale nohy měl jako z olova. Sledoval, jak ty světelné body postupně pronikají do samotného kamene, který tam stál jako tichý svědek. Cizinec byl pryč, ale pocit, že ho někdo pozoruje, nezmizel. Hanuš se vrátil k místu vraždy až o několika dnech, hnaný pocitem viny a nevysvětlitelným tahem, kterému nedokázal odolat.
Když dorazil zpět, našel tam něco, co tam předtím nebylo. V hrubém kameni, v samotném těle monolitického kříže, byla vyryta šavle. Nebyl to dílo řemeslníka, který by použil dláto a kladivo. Křivka čepele byla dokonale přesná, jako by ji do kamene vypálilo samotné slunce nebo ji tam vryla neviditelná síla v jediný okamžik.
Celá vesnice začala šeptat. Starší mluvili o smíření, o krvi, která musí být zaplacena pokleknutím a modlitbou. Hanuš však věděl, že nejde o obyčejný hřích. Pokaždé, když kolem kříže procházel, cítil na kůži ten samý chlad, který cítil v okamžiku, kdy vrazil čepel do hrudníku cizince. Někdy v noci, když měsíc stál vysoko nad Radošovem, slyšel z ದಿře zahrady, kde kříž stál, tiché šeptání v cizím jazyce.
Hanuš se pokusil kříž zakrýt, zkusil ho přehrabat zemí, ale kámen zůstal na svém místě, nepohnutelný a hrozivý. Šavle v kameni se zdála být s každým rokem hlubší, jako by se do žuly nebo pískovce – nikdo si nebyl jist, z čeho byl kříž vyroben – pomalu zapadala.
Uplynuly století. Kaple, která kdysi kříž stínila, zmizela a zbyly jen trosky v paměti místních. Kříž však přežil. Převstal zapomnění a stal se součástí soukromého prostoru, ukrytý v koutě zahrady domu číslo sto jedna. Lidé už zapomněli na jméno Hanuše i na identitu cizince, ale šavle v kameni zůstala.
Kdo dnes přiloží ruku k chladnému povrchu toho kamene, může pocítit zvláštní brnění v prstech. Někteří říkají, že je to jen vlhkost z okolních hor. Jiní však věří, že v kameni stále dřímá ta neuvěřitelná síla, která vynesla obraz zbraně do věčnosti. Zbraň, která v ten den neuvítala smíření, ale zanechala otázku, na kterou neexistuje odpověď.
Kdo ví, zda ta vyrytá šavle skutečně symbolizuje mír, nebo zda je to vězení pro něco, co z tohoto světa nikdy nemělo přijít.