Příběh: Sovovy mlýny
„Tady to končí, Václave, v této hloubce už voda mlýn neotočí, pokud do ní nevrutíme něco víc než jen dřevěný koleso!“
Václav z Liboslavě sevřel pěsti tak silně, až mu zběly klouby. Stál v blátivé cestě na malostranském ostrově a díval se na své muže, kteří se potili při hloubení základů. Vzduch byl těžký vlhkostí a pachem řezaného dubu, mísícím se s kovovým zápachem čerstvé rudařské práce. Byl rok tisíc pět set osmdesát devátý a Václav nechtěl jen stavět mlýn. Chtěl postavit zázrak, který by přetrval věky, i kdyby k tomu musel obětovat každý svůj stříbrný groš.
„Hloubejte hlouběji,“ přikázal chraplavým hlasem. „Země pod námi má tajné cesty, které voda zná, ale my zapomněli. Musíme se dotknout toho, co je nehybné.“
Mezi dělníky se šířil mrazivý chlad, přestože bylo léto. Jeden z nich, mladý chlapec jménem Jan, náhle vykřikl a odskočil od stěny budoucího suterénu. V hloubi výkopu, v místě, kde se voda z řeky začínala mísit s temným bahnem, něco blýskalo. Nebylo to zrcadlo ani kov. Byl to krystalický kámen, který nepohlcoval světlo, ale zdál se z něj vyzařovat slabý, modravý žár.
Václav sestoupil dolů sám. Když se dotkl studeného povrchu kamene, v hlavě mu zapálal zvuk, který připomínal tisíce křídel letících ptáků. Nebylo to ticho, ale hluk tak intenzivní, že mu z uší začala stékat krev. V tu chvíli věděl, že na tomto místě nebuduje jen işletvice na obilí. Budoval hrob pro něco, co tu bylo dávno před ním a co nechtělo být vyrušeno.
Když budova konečně stála, s hrdým renesančním rýsem a mohutnými zdi, stala se věc, kterou Václav nedokázal vysvětlit. Každou noc, přesně ve chvíli, kdy se mlýnské kolo zastavilo a v budovně nastalo ticho, začaly zevnitř stěn vycházet zvuky. Nebylo to skřípání dřeva ani šum vody. Byl to hlas. Hlas, který nezněl jako lidský, ale jako ozvěna tisíce šepotů, které se prolínaly zdmi a stoupaly až do obytných pater.
Václav se pokusil hlasy utlumit. Přikázal zdivat určité části suterénu tlustšími vrstvami kamene, přilil do základů vápno a zaklel prostor, kde našel onen modrý kámen. Ale čím více se snažil tajemství pohřbít, tím silnější se stávalo. Lidé z okolí začali mluvit o tom, že v mlýně žije něco, co nemá jméno. Říkali, že Václav z Liboslavě uzavřel do základů kousek jiného světa a že cena za bohatství mlýna bude jednou vykoupena ohněm a prachem.
Jednoho večera, když Václav seděl ve své komnatě a pozoroval odlesky lampy na stěnách, si všiml, že stíny v místnosti se nehýbou s plamenem. Stíny zůstávaly nehybné, jako by byly vytesané do kamene, i když on sám vstal a začal přecházet pokoj. Zastavil se před zrcadlem a uviděl, že jeho vlastní odraz se mu nedívá do očí, ale hledí klesněře, směrem k základům, kde v hloubce země zůstal ten neznámý kámen.
Odraz v zrcadle pomalu otevřel ústa a bez jediného zvuku vyřkl slovo, které Václav nikdy neslyšel, ale které v jeho srdci vyvolalo absolutní hrůzu. V tu chvíli z hloubi suterénu zaznělo hlasité prasknutí, jako by se v samotném jádru země něco zlomilo.
Václav utekl do suterénu s lampou v ruce. Když došel k místu, kde byl kámen pohřben, našel tam jen hlubokou, černou díru, která nekončila. Z díry netekla voda, ale stoupal z ní chladný, modravý mlžný opar, který voněl po starém železe a zapomenutém čase. Kámen zmizel, ale v prostoru zůstal otisk něčeho, co už nebylo možné uvěznit.
Václav z Liboslavě už nikdy nebyl stejný. Do konce svých dnů mluvil s prázdnými kouty místností a často byl viděn, jak přikládá ucho k zimným kamenným zdivům mlýna, jako by čekal, až mu ten neviditelný host znovu odpoví.
Dnes už mlýn mlýše obilí a zdi jsou čisté a vybílené, ale kdo v tichu kampańskich cest přiloží dlan k těmto starým kameníům, možná ucítí ten stejný mrazivý tah, který kdysi vyrazil z hloubi země.