Příběh: Štěpánova vila
„Tady to končí, Jaroslave, už dál nepůjdu,“ vyštěkla Marie a prudce přivřela lístkové okenice, až se v celém pokoji rozlehlo duté dunění dřeva o dřevo. Vzduch v místnosti byl těžký vůní čerstvého vápna a laku, která se mísila s chladem stoupajícím ze suterénu. Jaroslav Štěpán se zastavil uprostřed místnosti a hleděl na svou ženu. V rukou svíral plány, které mu před několika měsíci předal řezbář Hrdlička.
Marie se k němu otočila, oči měla rozšířené a prsty křečovitě sevřené na okenním rámu. Ukázala třesoucím se prstem ven, směrem k severozápadnímu průčelí, kde se právě dokončovala bílá veranda svalenými oblouky. Jaroslav přistoupil k oknu a opatrně vyhlédl. Slunce dopadalo na šachovnicový obklad horního patra, který v tom světle vypadal téměř hypnoticky. Na zahradě, přesně v místě, kde se do zdivů opíraly dřevěné mříže pro popínavé rostliny, stála postava.
Nebyl to žádný ze stavitelů pod vedením Müllera. Byl to muž v černém plášti, který tam stál naprosto nehybně, jako by byl vytesán z kamene. Neměl u sebe žádný nářadí, jen v ruce držel malý, stříbrný klíč na dlouhé šňůře. Jaroslav zatajil dech. Muž zdvihl hlavu a pohlédly se do očí. Nebyl v nich hněv ani zvědavost, jen prázdnota, která mrazila víc než vítr z Kraví hory.
„Kdo je to, proboha, za tím plotem?“ vydechl Jaroslav.
Marie neodpověděla. jen se pustila z okenice a klesla na kolena. Jaroslav okamžitě vyběhl z domu. Boty mu klapaly po novém povrchu, v uších mu znělo ticho, které bylo v brněnských Žabovřeskách v roce 1912 neobvyklé. Když však vyběhl na verandu a vyhlédl do zahrady, tam už nikdo nebyl. Jen prach z nedaleké stavby se pomalu usazoval na bílém zdivu.
Když se vrátil do domu, našel Marii v pokoji, jak tichým hlasem něco šeptá. Stála u zdi, kde se v horním patře setkávaly cihly s keramickým obkladem. Jaroslav k ní přistoupil a uviděl, že v dlani svírá něco kovového. Byl to onen stříbrný klíč.
„Kde jsi to vzala? Předvágá před chvílí stál venku!“ vykřikl Jaroslav.
Marie zvedla hlavu. Její pohled byl nepřítomný, jako by mluvila z jiného světa. „Říkal, že dům je jen schránka. Že skutečné dveře jsou tam, kde není zámek.“
Jaroslav se zasmál, ale byl to nervózní smích. Věřil v řád, v úřednickou preciznost, v modernu, kterou ztělesňovala jejich nová vila. Věřil, že každý kámen má své místo a každý prostor svůj účel. Přesto ho v následujících týdnech začala pronásledovat zvláštní událost. Pokaždé, když v noci procházel chodbou směrem k suterénu, kde se nacházela prádelna a byt domovníka, slyšel jemné cinkání kovu o kov. Zvuk byl tichý, rytmický, jako by někdo v nepřehledných prostorách domu zkoušel tisíce různých zámků.
Jednoho večera, krátce předtím, než byla stavba v červnu 1913 definitivně dokončena, Jaroslav našel v suterénu otevřený sklad potravin. Vzduch tam byl vlhký a cítit bylo plísní a starým kamenem. Na zemi ležela malá hromádka bílého prachu, přesně v místě, kde se stěna suterénu spojovala s nadzemní částí domu. Když se dotkl zdivu, cítil pod prsty neznámý chlad, který nepatřil do tohoto domu.
Marie klíč nikdy víc neukázala. Zmizel za neznámých okolností v den, kdy se do vily oficiálně nastěhovali. Jaroslav však do konce svých dnů odmítal v noci zapalovat světla v horním patře. Tvrdil, že v šachovnicovém vzoru obkladů se v určitém úhlu světla objevují dveře, které neexistují v žádném z Hrdličkových plánů.
Kdo z nás dnes projde kolem těch bílých oblouků a šachovnice na fasádě, uvidí jen krásnou památku doby historismu. Jen málokdo ví, že v tichu žabovřeských ulic stále někdo hledá zámek, který není z kovu, ale z mlhy a zapomenutých slibů. Klíč k němu zůstal v domě, zakrytý vrstvami omítky a času.