Příběh: Tyršův most (Hradec Králové)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že šaty jsou příliš těžké pro teplý jarní den a že každý dech mu vyzařoval studenec pod bílými límečky. Vyšel z Sokolovy síně a začal chodit kroky vzdáleným mostem, Tyršův most překonával široké proudy Elby. Jeho středový oblouk se zdál být bez hranic, jakoby ho odvětví nadzemní světa propouštělo k nekonečnu.
V tu chvíli přiblížil se Karel, mladý důchodce z Sokola, s jemným ruchem krojů, které mu vyprávěly o dobrodružství a vzpomínkách. Jeho pohled byl přitahován tmavými pruhy vodních potoků pod mostem, a zdálo se, že každé jeho slovo hladil proudy jako zvonění vzdálených zvonek.
„Nesmíte zapomenout," začal Karel s úsměvem plným vzpomínek, „že na tomto mostě kdysi procházela cesta od domova k domovu. Je to jako železnice časů."
Martin se podíval skrze jeho slova k západnímu větru, který šeptal stromy a přinášel zapáchající vonnou plynulost květin z letního parku. Vzali si ruce pod mostem, oba se cítili v bezpečí tohoto malého útočiště. Teplo Karelovy ruky a jeho upřený pohled byly přitahující jako sluneční paprsky mezi mraky.
„Kdybychom nebojovali, co by se stalo s tímto místem?" ptal Karel. Jeho hlasy byly plné vášně a obav, které ho naplňovaly jako vlna přicházející na břeh.
Martin začínal vnímat sladkost jeho hlasu, který se mísil s ranním zvukem kročejů a šelestěním listů. „Možná by to bylo místo pouze pro příchody a odchody," odpověděl potichu, jeho slova tancovala v ticho mezi nimi.
Stál na mostě, jakoby se koukali do duší navzájem skrze obraz zrcadlových vod. Náhle narazili ruce na první svit slunce, který se proléval skrz oblak jako předehra k dnešnímu dni. Tento okamžik byl oslnivý a přesto tak jemný, že si ani nemysleli, že to může být jejich poslední setkání.
„Jak dlouho ještě tyto mosty spojí nás?" Karel se otočil, ale zrak ho uchvátil jen vodní hladinu. „Kdo ví," odpověděl Martin tiše, s připomínkami minulosti a nadějemi na neznámé.
Nad nimi se začaly plést stíny, které byly zároveň oslavou slunečního vzestupu i úvahou o měnícím se světě kolem nich. Karel a Martin opustili most s nejistotou ve všech jejich pohledech, jakoby už byli podporováni zároveň svobodou i neuchopitelností nadcházejícího času.
Most tu stojí stále. Ale ti dva se tu už nikdy nepotkali.