Příběh: U Zlatého úlu
„Podívejte se na to slunce, pane Matějí, ono se hýbe!“
Matěj prudce zvedl zrak k římsě paláce. Nad ním, v kamenném reliéfu zlatého úlu, zářilo slunce a měsíc. Vzduch v ulici Na Můstku byl hustý, voněl vlhkým kamenem a dýmem z blízkých krčem. Mladý sluha stál s otevřenými ústy a ukazoval třesoucím se prstem na vrchol fasády. Matěj, starý správce domu, který znal každou spáru v klenbách i každý prachový zrnko v nejhlubších sklepeních, jen zamračil. Věděl, že kámen se nehýbe. Přesto, když přříhlíděl k lístku zlata na povrchu úlu, zahlédl něco, co mu zmrazilo krev v žilách.
Stín měsíce na fasádě nebyl v souladu s polohou skutečného nebeského tělesa. Byl přesunut. Jako by někdo neviditelnou rukou otočil mechanismem v hloubi zdi.
„Vstupte dovnitř,“ sykl Matěj a strčil chlapce do chladného stínu vjezdu.
Když zavřeli těžké dveře, zvuk města utich a nahradil ho hluboký, dunivý tichý zvuk, který připomínal bzučení tisíců včel. Nebyl to zvuk hmyzu, ale vibrace samotných základů. Matěj nevedl sluhu do prvního patra, kde se pyšně klenuly renesanční oblouky, ale sestupoval s ním hlouběji. Šli do nejstarších částí, tam, kde se v temnotě skrývaly gotické portálky, tiché svědky doby, kdy na tomto místě stála dvě samostatná stavení.
Vzduch v podzemí byl ledový a chutnal po železe. Světlo jediné svíce vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny. Matěj zastavil u jedné z kamenných klenb, která vypadala, že drží váhu celého Prahy. Zvuk bzučení zde byl nejsilnější. Matěj přiložil ucho k chladnému kameni a zavřel oči.
„Slyšíte to, Aneže?“ zašeptal, ačkoliv sloužka, která se k nim připojila v předsíni, nebyla dotázána.
„Slyším jen ticho a svůj vlastní dech, pane,“ odpověděla Aneža tichým hlasem.
Matěj však neposlouchal její slova. Poslouchal rytmus. Bylo to jako kód, jako zpráva posílaná z místa, které už neexistovalo, nebo které teprve přišlo. V ten moment se z hloubi chodby ozval zvuk kroků. Byly to lehké, rytmické kroky, které nezaznamenal žádný z přítomných, přestože chodba byla prázdná. Kroky se zastavily přesně u nejstaršího portálku.
Aneža vykřikla, když uviděla, jak se na hladké stěně začíná formovat vlhký obraz. Voda, která pronikala skrze starý kámen, netekla dolů, ale skládala se do tvaru včelího plástru. Zvláštní geometrie, která se vteřinu poté začala zlatit. Zlatá barva nebyla nanesená štětcem, ale zdála se vyvratit z hloubi samotného kamene.
„Kdo to dělá?“ vykřikl Anežin bratr a vrhl se k obrazu, aby ho utřel rukávem.
V momentě, kdy se látka dotkla stěny, bzučení ustalo. Nastalo absolutní, hlušivé ticho. Zlatý obraz zmizel, jako by ho nikdy nebylo. Zůstal jen vlhký, šedý kámen a pach starého sklepení. Matěj však něco našel. Na zemi, přesně tam, kde by stál neviditelný návštěvník, ležela malá, dokonale vyřezaná dřevěná včela. Byla teplá, jako by ji právě vytáhli z pece, přestože v podzemí vládla mrazivá zima.
Správce včelu sevřel v dlani a vyhlásil, že o této události nesmí vědět nikdo. Nikdy neřekl, co znamená ten rytmus, který slyšel v hloubi zdí, ani proč se slunce na fasádě v ten den pohnulo proti směru hodin.
Když se o roky později dům přebudoval a jeho tvář se změnila v klasicistní palác, tajemství zůstalo zapečeno v kamenech. Matějův syn našel dřevěnou včelu v otcově majetku, ale nikdy nenapřesvědčil otce, aby mu vysvětlil, proč se v některých nocích v prvním patře, pod křížovými klenbami, slyší jemné bzučení, které nemá žádný zdroj.
Kdo dnes stojí před zlatým úlem a hledí nahoru k slunci a měsíci, možná pocítí, že ho tyto kamenné tváře pozorují. A kdo sestoupí do hlubin, kde stále dýchají gotické portálky, možná uslyší ten samý rytmus, který kdysi zastavil čas v srdci Prahy.