Příběh: Valdštejnský palác v Praze
Krev na schodech
Když Jan Mikuláš z Hradce vstoupil do Valdštejnského paláce, jeho boty se přilepily na něco vlhkého a teplého. Vzhlédl a uviděl, jak se po světlých mramorových schodech, které ještě nebyly úplně vysušeny, rozlévá červená stopa – jako by někdo před chvílí spěchal nahoru a zanechal za sebou nejen stopy nohou, ale i něco, co vonělo jako rozmačkané třešně smíchané s železem.
„Pánové, co se tu děje?“ vykřikl, zatímco jeho sluha, Matěj, se zarazil uprostřed sálu, kde se právě rozkládaly plány na novou kapli. Vzduch byl nasycený vůní čerstvě řezaného kamene, prachu a něčeho sladkého, jako by někdo rozlil láhev vína přímo na dlažbu.
„Nic, pane,“ odpověděl architekt Giovanni Battista Pieroni, který držel v ruce měřicí pás. Jeho ruce však třásly se a na prstech měl zbytky něčeho lepkavého. „Jen… malá nehoda. Dělník se zranil při démontáži starých schodů.“
„Kde je?“ zeptal se Mikuláš a jeho hlas zněl ostrý jako čepel. „Chci ho vidět.“
Pieroni se podíval na svého pomocníka, mladého Čecha jménem Václav, který stál u dveří do zahrady a držel si ruku na boku. „Utekl,“ šeptl. „Řekl, že viděl… cosi.“
„Cos?“ Mikuláš se obrátil k Václavovi, který se teď třásl jako osika. „Co jsi viděl?“
Václav polkl. „Pána… pana Valdštejna. Stojícího uprostřed schodiště. V černém plášti. Jako by ho čekal.“
V sále zapadl dech. Mikuláš se podíval na Pieroniho, který se náhle zčervenal. „To je nemožné. Valdštejn je mrtvý. Zavražděn v Chebu.“
„Vím,“ šeptl Václav. „Ale já jsem ho viděl. A ještě něco jiného…“ Zvedl ruku a ukázal na stěnu za sebou, kde se v zrcadle, které tam ještě nebylo, odrazil něčí stín. „Tam. Za mnou.“
Všichni se otočili. Zrcadlo tam nebylo. Jen holá omítka.
Následujícího dne byl Václav nalezen v zahradě, kde rostly ještě nedávno vysazené stromky. Ležel pod jedním z nich, jeho tvář byla bledá jako vápno a v ruce držel malý kámen s vyrytým znakem – korouhve a meč. Na kamenné lavici vedle něj ležela rozbitá skleněná lahvička, uvnitř zbytky něčeho tmavého, viskózního.
„Pijte,“ řekl Václav předtím, než ho najednou ochromil křeč. „Pijte, nebo vás to také dostane.“
A pak zemřel.
Dnes, když procházíš Valdštejnským palácem, můžeš si všimnout, že na některých schodech, které nikdo nečistí, zůstávají stopy – jako by někdo stále spěchal nahoru, jako by někdo stále čekal. A když večer, kdy je palác téměř prázdný, uslyšíš kroky na schodech, které nikdo neudělal, nezapomeň: někdo ti možná chce ukázat, co se stalo Václavovi. Někdo ti možná chce říct, že Valdštejn nikdy neodešel. Jen se schoval. A teď čeká.
A ty jsi ten, kdo má rozhodnout, jestli se k němu odebereš.