Příběh: Velký Bor
Krev na kamenech
Ruka se mu třásla, když zvedl meč nad hlavu. Dobeš z Bronu stál na hradbě Velkého Boru, kde mu slunce pálilo do krku jako železný razník, a pod ním se valila řeka plná křiku. *„Zradil jsem klášter, ale ne Boha!“*, opakoval si, i když mu slova chutnala jako prach. Pod ním se bránili mniši a jejich lidé — muži s pokřivenými tvářemi a ženy s dětmi v náručí, kteří se drželi zdiva jako lastury na skále. *„Proč?“*, vykřikl někdo z davu. *„Proč nám berete to, co je naše?“*
Dobeš neodpověděl. Místo toho se rozběhl po hradbě, kde mu pod nohama praskaly dlažby, z nichž některé ještě nesly stopy starých bojů. Kaple svatého Buriana, která stála uprostřed nádvoří, hořela. Dým se vinul mezi věžemi jako had a škrtil každý dech. *„Pálte je!“*, řval. *„Nechte je spálit!“*
Ale jeden z jeho mužů, Heřman z Počeplic, se zastavil u vrat. *„Pane, ty kamene jsou krvácejí. Vidíš?“* Ukázal na dlažbu, kde se mezi spáry leskly červené pruhy. *„To nejsou popáleniny. To je krev.“* Dobeš se naklonil a skutečně — na kamenech, které ještě před chvílí byly suché, se rozléhaly tmavé skvrny. *„Před sto lety tu stáli jiní. A ti, co padli, nechtějí, aby tu padli i my.“*
Heřman se rozběhl zpět ke svým mužům. *„Pánové, raději se vrátíme!“* křičel. *„Tento hrad je prokletý!“*
Dobeš se rozesmál. *„Prokletý? Ty blbečku, ten hrad je můj!“*
Ale když se ohlédl, uviděl, že jeho vojáci už nejsou. Zbyli jen on a dva strážci, kteří se drželi zbraní jako opilci. *„Pane…“* zašeptal jeden z nich. *„Tam dole…“* Ukázal na nádvoří, kde se mezi plameny pohybovala postava v černém plášti. *„To není z nás.“*
Dobeš se zasmál. *„Halucinuješ od žízně.“* Ale když se podíval přes okraj hradby, uviděl ji. Bílá tvář, prázdné oči, ruce, které se táhly po meči, který ležel na zemi. *„Matka…“* vydechl.
Benedikta z Boru, matka Oldřicha a Viléma, stála mezi mrtvými těly svých synů. *„Ty jsi ukradl to, co nám patřilo,“* řekla tiše. *„Ale já ti to teď vrátím.“*
Poslední, co Dobeš z Bronu slyšel, byl zvuk kovu, který se zaryl do jeho hrudníku. Potom padl na dlažbu, kde se jeho krev smísila s krevmi těch, kteří před ním padli.
Když ráno přišli klášterní bratři, našli hrad prázdný. Kaple svatého Buriana hořela dál, ale věže stály, jako by nic nebylo. *„Kdo je to udělal?“*, ptal se opat, když viděl těla. *„Kdo je to udělal?“*
Ale nikdo mu neodpověděl. Jen vítr foukal přes kameny, a když se naklonil, uviděl v prachu stopu ženské boty. A na dlažbě, tam, kde Dobeš padl, se leskly dvě slzy.
Dnes stojí na místě Velkého Boru škola. Ale když se v noci někdo podívá z okna učebny, může vidět stín ženy v černém plášti, jak se prochází mezi kamennými zbytky hradu. A když se nakloní, slyší šeptání: *„Nepatří to tobě.“*