Příběh: Vlastní vila Evžena Linharta
„Karel, proboha, podívej se na ten prask! To nás přece pohřbí všechny!“
Karel Mužík ztuhl. Prach z čerstvého betonu mu sedal na límci bílé košile a v nose cítil pronikavý, kovový zápach vlhkého cementu a železa. Nad dveřmi se rozžehla tenká, ale hluboká trhlina. V tichu stavby, která měla být triumfem moderního myšlení a čistých linií, ten zvuk připomínal výstřel. Evžen Linhart, muž s tváří vyrytou do přísných geometrických tvarů, neřekl ani slovo. Jen pomalu přistoupil k prasklině a položil na ni ruku, jako by se snažil vnímat tlukot srdce domu, který se právě rozhodl vzepřít svého stvořitele.
Vila měla být oslavou rozumu, bílým snem z betonu a skla, který se opíral o devatenáct pilířů jako o neochvějné svaly. Ale ten prask v roce tisíc devět set dvacet osm změnil vše. Práce stály. Evžen se uzavřel v suterénu, kde mezi sypaným materiálem a plánem v měřítku jeden ku sta trávil noci. Mužík ho občas viděl, jak v polomraku lampy přebíhá prsty po výpočtech, přičemž mu v koutku úst tlejil podivný, téměř nepatrný úšklebek.
„Je to jen chyba v materiálu, Karle. Nic víc,“ hlesal Evžen, když ho Mužík našel u zdivů. Ale oči mu nehovorily to samé. Byly v nich sálavé, horečnaté světlo, které do funkcionalismu nepatřilo.
Když stavba konečně znovu nabyla tempa, Evžen začal do domu vnášet změny, které v původních plánech nebyly. Přesunul kuchyni, oddělil koupelny a s nepochopitelným insistováním změnil podlahovou výplň. Místo těžké škváry nechal použít lehký heraklit. Mužík jen krutil hlavou nad tím, jak architekt tak precizně počítající s každým gramem zatížení najednou hledá způsob, jak dům odlehčit, jako by se bál, že dům není zbytečně těžký, ale že pod ním existuje něco, co by ho nespodneslo.
V roce tisíc devět set dvacet devět, krátce poté, co vila dostala své popisné číslo, se stala věc, kterou Mužík až do konce života tajil před ostatními staviteli. Bylo to v suterénu, v prostoru, kde se nyní nachází prádelna. Mužík tam sestoupil, aby zkontroloval poslední detaily, a našel Evžena. Architekt stál v absolutním tichu a hleděl do prázdného prostoru mezi pilíři. V ruce držel malý, mosazný klíč, který k žádným dveřím v domě nepasoval.
„Slyšíš to?“ zeptal se Evžen tichým, chladným hlasem. „Slyším jen vítr v potrubí, pane architekte,“ odpovědel Karel a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. „Ne. Slyším to, co zůstalo pod betonem. Ten prask před rokem nebyl chybou. Byl to signál. Dům chtěl, abychom mu uvolnili místo prodechu.“
Mužík tehdy nevíral, že architekt zbláznil. Ale v následujících dnech si všiml něčeho zvláštního. Vždycky ve stejnou hodinu, kdy slunce dopadalo pod určitým úhlem na bílou fasádu, se v suterénu ozýval zvuk. Nebyl to hluk potrubí ani vrčení města. Bylo to rytmické, pomalé tleskání, jako by někdo v hloubce země, hluboko pod monolitickým železobetonovým skeletem, uznával preciznost konstrukce.
Evžen Linhart v té vile žil s rodinou, s láskou a v naprostém řádu. Ale každý z nich, kdo v domě přebýval, věděl, že existuje jedna místnost, do které se nechodí, když je venku tma. A že v suterénu, v místě, kde byl původně plánován sklep, se občas objevovaly stopy mokrých chodidel, přestože v domě nebyl žádný průtok vody a nikdo z rodiny zvenčí ne přišel.
Když se v roce tisíc devět set padesát osm v suterénu zřízila prodejna drogerie, dělníci při vyrazování šachty na zboží našli v betonu vytesaný malý symbol, který v žádném z architektonických atlasů neexistoval. Byl to jednoduchý kruh s prasklinou uprostřed. Přesně v místě, kde předtím v horním patře prasknul překlad nad dveřmi.
Dům zůstal v rodině, bílý, čistý a hrdý. Ale ti, kteří dnes procházejí ulicí Na Viničních horách a hledí na dominantní siluetu vily, netuší, že podtírá ji tajemství, které Evžen Linhart záměrně zapekl do betonu.
Kdo dnes vstoupí do suterénu a přiloží ucho k chladné stěně v místě bývalé prádelny, možná uslyší to samé rytmické tleskání, které kdysi zastavilo stavbu a změnilo osud domu.