Příběh: vodní mlýn čp. 57 ve Vranově nad Dyjí
„U všech svatých, ty jsi mi do mouky nasypal prach z cesty, ty lhaný zrzavej mýlníku!“ řval hrabě Michal Heřman a mával pěstí tak prudce, až mu z hlavy sletěl pudrovaný lékárnický plášť.
Mlynář Hanuš, muž s tváří červenou jako zralá třešeň a dlaněmi hrubými jako kůra starého dubu, jen klidně opřel záda o zděnou stěnu své nové mlýnice. Vzduchem se vlnil těžký, sladký pach čerstvě mletého obznobilého zrna a vlhkého kamene, který s hlučným vrněním v hloubi stavby drcel zrno. Hrabě stál uprostřed dvora, kde se zraněné hradby města právě poddávaly nové stavbě, a tvářil se, jako by právě zjistil, že mu někdo ukradl celý majetek.
„Vaše excelence, to není prach, to je tajemství mlynářského umění,“ odpověvěl Hanuš a s ledovým klidem si otřel ruce do zaprášené zástěry. „Kdo chce mouku bílou jako sníh z Alp, musí zaplatit zlatem z vídeňských bank. Vy jste mi slíbil léta plná hojnosti, ale zatím vidím jen prázdné pytle a vaše hněvné tváře.“
Hrabě Althann, muž, který si myslel, že i řeka Dyje bude téct nahoru, pokud mu to nařídí, udělal krok vpřed. Jeho boty s červenými přezky se zabořily do blátivé půdy. „Ty mě zkoušíš, ty selský loutek! Postavil jsem ti tenhle mlýn, dal jsem ti náhon, aby voda pracovala za tebe, a ty mi teď předkládáš tohle? Chceš, abych tě nechal zavřít do žlebů?“
Hanuš se lehce pousmál. Věděl, že hrabě je sice mocný, ale v otázkách mletí a soukenictví je slepý jako krtka. Mlynář pomalu vytáhl z kapsy malý kousek bílého plátna, které v mlýně právě zkoušeli. „Podívejte se na tuhle tkaninu, pane hrabě. Je jemná, pravda? Ale aby byla taková, musí být voda v náhonu přesně taková, jakou chce mlýn. A mlýn je jako žena – když na něj křičíte, zkusí vás přelstít.“
Hrabě ztuhl. Pýcha ho sice tlačila k tomu, aby Hanuše nechal vyprášit z města, ale touha po luxusu a jemných látkách z nové dílny byla silnější. „Co tedy chceš, aby ticho nastalo a mouka zbělela?“
„Jen malý detail,“ řekl Hanuš a ukázal prstem na barevnou fresku svatého Floriana na zdi. „Svatý Florián nás chrání před ohněm, ale nechrání nás před hladem. Potřebuji, abyste mi přiznal právo na tichý kout v hostinci a aby moje žena mohla prodávat své koláče u brány bez placení mýta. Pak vám přinesu mouku, ze které bude váš chleba ležet na stole jako oblak.“
Hrabě Althann zasyčel, jako když do ohně kápne voda. Byl to obchod, který mu nebyl v chuti, ale mlynářova tvář byla nehybná. Hanuš věděl, že hrabě právě teď přemýšlí o tom, jak bude vypadat jeho stůl na příštím plesu.
„Dobře, ty loutko! Máš to. Ale pokud bude další pytel špinavý, osobně tě přivázám k mlýnskému kolu a nechám tě točit, dokud se z tebe nestane prach!“
Hrabě odpocházel v hněvu, přičemž jeho luksusní plášť zametal bláto z nově vykopaných základů. Hanuš se podíval za ním a pak se tichounce zapípal na svého pomocníka, který vykukoval z okna mlýnice.
„Už můžeš vyvézt ty skutečně čisté pytle z tajného skladu, Jano,“ zašeptal mlynář. „Hrabě si myslel, že mletí je jen o otáčení kamene, ale zapomněl, že nejdůležitější je vědět, kdy mu dát ochutnat prachu, aby pak skutečnou bílou barvu ocenil jako zázrak.“
Hanuš se zasmál a opřel se o chladný kámen zdi. Věděl, že v tomto domě, kde se mísí voda, kámen a ambice šlechticů, bude vždycky vítězit ten, kdo zná rytmus řeky a slabosti pánů.
Kdo dnes v tichu mlýna čp. 57 naslouchá, možná ještě slyší ozvěnu onoho hněvu a tiché, vítězné smíchy mlynáře, který dokázal z řad šlechticů udělat své nejvěrnější zákazníky.