vodní mlýn čp. 57 ve Vranově nad Dyjí Vodní mlýn

Vodní mlýn čp. 57 ve Vranově nad Dyjí, známý také jako Panský, Obecní či Grundův mlýn, je památkově chráněný barokní areál. Skládá se z obytného stavení, mlýnice a hospodářského zázemí. Nachází se na levé straně příjezdové silnice I/38 směrem od Znojma nedaleko vranovského náměstí. Objekt zaujímá významné místo v historii místního hospodářství a průmyslu díky své stavební proměně z 18. století a pozdějšímu zapojení do rozvoje městské elektrifikace.

První písemná zmínka o mlýnech, pivovaře a sladovně na vranovském panství pochází již z roku 1552. Samotný vodní mlýn s náhonem a soukenickou dílnou nechal v roce 1703 postavit na pozemcích zvaných Mittergarten Michal Heřman, říšský hrabě z Althannu. Stavbě přitom musely ustoupit městské hradby včetně brány k řece Dyji. V roce 1722 získal panství Michal Jan IV. z Althannu a za jeho nezletilého syna spravovala majetek matka Marie Anna, rozená Pignatelli. Rozsáhlou stavební úpravu mlýna z roku 1745 připomíná trojprůčelí s erby rodů Pignatelli a Althannů. V roce 1757 postihl Vranov velký požár, který poničil i část Předních Hamrů s mlýnem. Kvůli dluhům Michala Josefa Althanna byl mlýn v roce 1782 prodán do dědičného nájmu Michalu Gottfriedovi. Během 19. století ovlivňovala život Vranova polská aristokratická rodina Mniszků a od roku 1786 Stadnických. Po roce 1900 mlýn odkoupilo město Vranov za účelem vybudování místní elektrárny. Později, v roce 1924, jej získala akciová společnost Západomoravské elektrárny. V roce 1930 zakoupil mlynářskou usedlost Alois Grund s ženou Cecilií. Po druhé světové válce převzal mlýn v roce 1948 jejich syn Jaromír.

Komplex mlýna tvoří jednopatrové zděné obytné budovy a mlýnice z období vrcholného baroka. Tyto stavby se nacházejí pod jednou střechou. Architektonicky cenným prvkem je trojprůčelí opatřené aliančním erbem hrabat Althannů a knížat Pignatelli, jež odráží stavební úpravy z roku 1745. Součástí ohradní zdi je brána a ve dvoře obytnou část zdobí barevná freska svatého Floriana. Původní mlýnská technologie se nedochovala. Celý areál mlýna je zapsán na seznamu státních nemovitých památek. Samotné obytné stavení čp. 57 požívá památkové ochrany již od roku 1958.

Mezi vlastníky a správce areálu patřili příslušníci šlechtických rodů Althannů a Pignatelli. Dále zde působil nájemce Michal Gottfried a majitel Andreas Hauswirth, který v roce 1895 nabídl mlýn k prodeji. Od roku 1900 patřil mlýn městu Vranov vedenému starostou Ernestem Czelothem. Významnou kapitolou byla éra mlynářské rodiny Grundů, která zde hospodářsky působila od třicátých let 20. století. Během druhé války byli na mlýně ubytováni nuceně nasazení dělníci a ke konci války zde krátce fungoval lazaret wehrmachtu.

Klíčovým momentem v novodobé historii mlýna byl rok 1900. Tehdy jej město odkoupilo a svěřilo firmě Siemens & Halske výstavbu místní elektrárny. Kvůli poškození mlýna požárem v roce 1905 a následným plánům na výstavbu přehrady sloužil objekt v meziválečném období k bydlení a pronájmu. Mlynář Alois Grund po ledové kalamitě v roce 1931 definitivně přešel na elektrický pohon.

Dnes představuje vodní mlýn čp. 57 cennou ukázku barokní architektury na vranovském panství. Areál dokumentuje přechod od tradičního mlynářství k počátkům moderní energetiky. Návštěva tohoto místa nabízí jedinečný pohled do stavební i hospodářské historie regionu a přibližuje osudy lidí spojené s tímto významným místem na řece Dyji.