Příběh: Všeruby
„Táhni ten řetěz, ty neschopný pse, nebo nás všechny pohřbíme v tomhle hnusném blátě!“
Burjan z Gutštejna řval tak silně, až mu zprávač u jeho boku slyšel praskat žíly na krku. Kolem nich vřela krev a železo. Vzduch byl hustý, chutnal po spáleném dřevě a železitém pachu čerstvé krve, která zaplavovala dno hlubokého příkopu vytesaného přímo do tvrdé skály. Právě tento příkop, tato hluboká rva v zemi, byla jedinou věcí, která je dělila od šíleného davu, jenž se snažil vniknout do čtverhranného jádra hradu.
Burjan cítil, jak mu pod zbrojí stéká studený pot. V ruce svíral meč, jehož jíl byl kluzký od krve. Pohled mu utekl k dělostřeleckým baštám. Tam nahoře, v dýmu a hřmotu, praskaly kanóny. Každý výstřel otřásal zemí pod jeho nohama a v uších mu zanechával vysoký, pískavý tón. Cítil, jak se mu třesou kolena, ale ne ze strachu. Byl to hněv. Hněv na ty, kteří si mysleli, že Všeruby padnou jen proto, že je obléhá víc lidí, než kolik jich v hradních zdech přežívá.
„Pane Burjane, brána v předhradí u kostela svatého Martina padla!“ zakřičel na něj mladý zbrojný s rozbitým obličejem.
Burjan ztuhl. Předhradí bylo ztracené. Nepřítel už musel být v prostoru mezi kostelem a hradním jádrem. Teď už zbývalo jen tohle poslední útočiště, tato kamenná pevnost na konci ostrožny. Pokud by praskla i tato linie, nezbylo by z nich nic než popel a zapomenuté jména.
„Kdo z vás je připraven zemřít s mečem v ruce a s hrdostí v srdci?“ vykřikl Burjan a vrhnuv se dopředu, až mu boty sklouzly v červeném bahně.
V ten moment zahlédl v hloubi příkopu stín. Někdo se plížil. Nebyl to nepřítel, ale jeden z jeho vlastních mužů, tichý zrádce, který v ruce držel pochod. Chtěl zapálit dřevěné překryty, které chránily přístup do jádra. Burjan neváhal. Nezakřičel varování, nevolal o pomoc. Jen v jeden prudký pohyb vymáchl mečem dopodola. Kov s tichým syknutím rozsekal vzduch a dopadl přesně tam, kde měl být krk zrádce.
Pochod dopadl do bahna a zhasl s krátkým sykotem. Burjan nevrátil pohled dolů. Díval se dopředu, kde se nad hradbami vznášel šedý opar a kde se v dálce majčily vrcholky stromů plzeňského kraje. Věděl, že toto vítězství nebude čisté. Věděl, že krev, která dnes zaplavila skály Všerub, v nich zůstane navždy.
„Držte linii! Kdo ustoupí o jedný krok, zabiiju ho osobně!“
Boj pokračoval v šíleném tempu. Zvuky narážejícího železa o železo se mísily s křikem raněných a hřmotem děl. Burjan cítil, jak mu v rameni pulzuje rána z šípu, ale ignoroval ji. Každý jeho úder byl precizní, každý pohyb byl vedený toužbou udržet si toto místo. Všeruby nebyly jen kameny a hliněným valy. Byly to rodinné dědictví, byla to čest jeho otce a očekávání jeho synů.
Když slunce začalo klesat a nepřátelské vojsko, vyčerpané neustálým narážením do neústupných hradeb, začalo pomalu ustupovat z údolí, v hradním dvoře zavládlo hrobové ticho. Burjan stál na okraji skalního příkopu a díval se na mrtvé, kteří v něm zůstali ležet. Vzduch byl nyní chladný a vlhký, typický pro toto vyvýšené místo pod kostelem.
Otřel meč do kusu roztrhaného plátna a pohlédl na své zbývající muže. Vítězství chutnalo jako popel. Věděl, že hrad přežil, ale cena byla vysoká. Věděl také, že v hloubi skály, tam, kde se dnes mísí prach s kořeny starých stromů, zůstalo ležet tajemství zrady, které nikomu nevyprávil.
Dnes už nad hradem nestojí žádné bašty a dělostřelecké výstřely dávno utichly. Jen ti, kteří mají odvahu sestoupit do ticha zaniklých zdí, mohou pocítit ten zvláštní chlad, který z hloub vyrytého příkopu stále stoupá vzhůru.