Příběh: Výšina sv. Metoděje
Kostel se skláněl nad ním jako starý strážce, jeho zdi pokryté mechem a časem, a dýchal vůní vlhké země a hořícího pryskyřice z lampy, kterou držel v rukou.
Jméno mu bylo Radomír, ale nikdo ho tak již nevolal. Teď byl jen *ten*, kdo přišel s prázdnými rukama a prázdným srdcem, aby se modlil za odpuštění. Kaple na vrcholu výšiny stála sama, opuštěná i v době, kdy sem chodily procesí. Vchod byl zavřený, ale Radomír věděl, kde leží klíč – ukrytý v trhlině kamene, jako by ho tam někdo před staletími schoval před lidskými rukama. Když ho vytáhl, cinkal jako kovy hrobů, které tu kdysi ležely.
Vnitřek byl chladný, vlhký, plný stínů, které se pohybovaly i když nikdo nevstoupil. Radomír se poklekl před oltář, kde ležela jen černá deska s vyrytým křížem. *Proč mě neposloucháš?* zamumlal. *Vím, že jsi tu. Vím, že slyšíš.* Jeho hlas se ztratil ve stěnách, které jako by čekaly na něco mnohem staršího než jeho prosby.
Najednou se vzduch zhmotnil. Lampový plamen se náhle rozhořel do bílého světla, jako by ho někdo foukal ze všech stran. Radomír zavřel oči – a uviděl ho. Nebo spíš *cítil* ho. Postavu v bílém rouchu, která stála u západní zdi, kde kdysi stál baptisterium. Muž s vousy jako stříbrné nitě, který se na něj díval bez slova, bez soudu. V ruce držel něco, co Radomír nemohl rozpoznat – bylo to jako kousek papíru, který se rozpadal v jeho dotyku.
„Ty jsi přišel pozdě,“ řekl muž. Nebo to Radomír jen slyšel. Jeho hlas nebyl hlasem, ale jako echo z hlubin, které nikdy nejsou suché. „Ale nejsme my ti, kdo rozhoduje.“
Radomír otevřel ústa, aby odpověděl, ale vzduch mu v krku ztuhl. Teprve když se mu podařilo vydechnout, zjistil, že v ruce drží kousek olova – tenký, ohýbaný křížek s řeckými znaky, které neuměl číst. Na jeho opačné straně byla malá jamka, jako by někdo vyrypl prsty.
„To není náhoda,“ řekl muž. „Ale ani zázrak. Je to to, co ti zbývá.“
Světlo zhaslo. Radomír zůstával na kolenou, dýchající rychle, jako by ho někdo potopil a vynesl zpět. Když se podíval na křížek, zjistil, že v jamce leží malý černý prach – jako popel. Nebo jako pozůstatek něčeho, co kdysi hořelo.
Venku na vrcholu výšiny foukal vítr, který nesl s sebou vůni divoké růže a starých kamenů. Radomír zavřel křížek v dlaních a šel pryč, aniž by se podíval zpět. Ale když došel k lesu, zastavil se. Za sebou, na místě, kde stávala kaple, se zdálo, že se zvedá kouř – tenký, modravý, jako by někdo zapálil kadidlo.
A když se ohlédl podruhé, byl tam už jen klíč v trhlině kamene. A na zemi, tam kde stál, ležela jedna růže – čerstvá, jako by ji někdo právě položil.