Příběh: Zámek Chotěboř
„Uteč pryč, Anežko, dokud tě tvojí oči neuvidí!“
Karel ji sevřel za ramena tak silně, až jí prsty zabořily do látky hrubého plátna. Stáli v hlubokém stínu východního křídla, kde zdivo stále chovalo chlad staré tvrze, na níž byl tento nový, okázalý dům vybudován. Vzduch zde voněl vlhkostí, starým kamenem a vzdáleným dýmem z krbů. Karel byl synem správce, muž s mozoly na rukou, ale s očima, které v nich plál oheň, jaký v Chotěboři nikdo z jeho stavu mít nesměl.
Anežka se však neodvrátila. Její hedvábné šaty, barvy ranní mlhy, švihaly o studenou dlažbu. Položila mu ruku na tvář a její prsty byly studené jako mramor v kapli Nejsvětější Trojice.
„Kudy odejdeš? Kam mě vezmeš, že nás nenajdou?“
Karel ztumlil hrdlo. Podíval se směrem k arkádovému nádvoří, kde se ozývaly kroky stráže a doprovázela je ozvěna tvrdých podpatků o kámen. Každý zvuk zněl v tomto tichu jako úder kladivem. Věděl, že pokud ho dopadnou, nebudou s ním jednat milde. Pánové z rodu Kinských, kteří zde právě zvedali své nové sídlo, nesnášeli drzost. A láska k dceřím šlechticů byla nejvyšší formou drzosti.
„K rybníkům,“ šeptal Karel a hlas se mu třesl. „Tam, kde končí lipová aleje. Můj bratr připravil koně. Pokud přejdeme park dříve, než zavřou brány, budeme v bezpečí.“
Anežka se krátce rozhlédla. Její pohled sklouznul k vysokým stropům a bohatým štukům, které ji obklopovaly jako zlatá klec. Všechno zde bylo nové, čisté a chladné. Její otec už rozhodl, s kým se provdá, a tato smlouva byla zapečetěna v dorevovaných sálech, které teď oba opouštěli.
„Nemůžu nechat svou matku samotnou v tom smutku,“ vydechla Anežka, ale přesto udělala krok blíž k němu.
„Matka tě bude mít ráda, až tě uvidí šťastnou,“ odpověděl Karel a prudce ji přitáhl k sobě.
V ten moment se z chodby ozval ostrý křik. Jméno Anežky zaznělo prostorem jako bič. Oba ztuhli. Karel ji prudce strčil směrem k terase s dvojramenným schodištěm.
„Běž! Nebuď pomalá!“
Anežka vyběhla ven dozahrady. Chladný vzduch jí dopál tváře, ale ona neznámala únavu. Její boty ztuhly v trávě, zatímco se snažila dostat k pískovcovému schodišti, které vedlo dolů k vodě. Slyšela, jak za ní hromí muži, jak volají, aby ji zastavili. Srdce jí tlouklo v krku jako uvězněný pták.
Karel však neběžel s ní. Zůstal stát v průchodu, aby odlákal pozornost. Když první strážník vyrazil zrohu, Karel ho nečekaně srazil k zemi. Zvuk dopadu těla o kámen byl tlumený, ale následovné prokletí bylo hlasité.
Anežka se na okamžik zastavila u okraje rybníka. Otočila se a viděla, jak Karel bojuje s dvěma muži, jak se snaží vyhrabat cestu ven, aby mohl běžet k ní. Viděla, jak mu jeden z nich zasáhl do spánku. Karel klesl na kolena, ale jeho oči stále hledaly ty její.
„Běž, Anežko! Běž!“ zakřičel, přestože mu z koutku úst tekla krev.
Anežka neudělala další krok k útěku. Zastavila se na třináctém stupni pískovcového schodiště. Viděla, jak ho odvádějí do tmavých sklepů východního křídla, tam, kde v hloubi stále dýchala stará gotická tvrz. Viděla, jak se za ním zavřely těžké dveře, které nebyly stavěny k tomu, aby z nich někdo vyšel.
Nenajšla v sobě sílu utéct do neznáma bez něj. Pomalu se otočila a kráčela zpět k zámku, s hlavou vzpřímenou a tváří bez výrazu. Věděla, že její život končí v tomto okamžiku, i když bude dál dýchat a mluvit.
Dnes, když lidé procházejí lipovou alejí a dívají se na hladinu rybníků, cítí zvláštní ticho. Říká se, že v nejhlubších sklepech východního křídla, tam, kde kámen stále drží chlad středověku, lze v tiché noci zaslechnout tiché volání jména, které už dávno nikdo nevyslovil nahlas.