Příběh: Zámek Miletín
„Utíkej, Anežko, než tě najde tvůj otec!“
Hlas mladého Mikuláše zněl jako praskání suchých polen v krbu. Stál v temném stínu arkádového podjezdu, kde vlhký chlad kamene pronikaly jen slabé paprsky světla. Anežka se k němu vrhla a její prsty se křečovitě zabořily do hrubého plátna jeho košile. Vzduchem se rozlil těžký pach vlhkého vápna a čerstvě sázené zahrady, která obklopovala nově zdivané zdi miletínského sídla.
„Neodejdu bez tebe,“ vydechla a její dech tvořil v chladném vzduchu bílé obláčky. „Kdybych měla odejít do té neznámé tmy, chci vědět, že mě tam čekáš.“
Mikuláš se zaryl pohledem do jejích očí. Nebyl šlechticem. Byl to syn místního řemeslníka, který pomáhal při stavbě tohoto barokního skvostu, který právě v roce 1693 vyrostal ze země pod rukou hraběte z Oppersdorfu. Anežka byla dcerou muže, jenž v tomto domě rozhodoval o životě a smrti mnoha lidí. Pro jejího otce byl Mikuláš jen nástrojem, rukou, která hýbala maltou a kamenem, nikoliv mužem, který směl toužit po dceřce z vyššího stavu.
„Můj otec tě nechá vyprát z tohoto města, pokud tě tady najde,“ zašeptal Mikuláš a přitáhl si ji blíž. Cítila teplo jeho těla přes vrstvy látky a slyšela, jak mu buší srdce v hrudi jako uvězněný pták.
Anežka se krátce rozhlédla. Pohledala na vysoké rizality, které se tyčily nad nimi jako strážní. Všechno zde bylo nové, ostré a přísné, přesně jako pravidla, která je od sebe oddělovala. Její ruka sklouzla k malému svazku dopisů, které schovala v záhněch šatů. Byly to jediné mosty mezi jejich světy, psané v noci při světle jediné svíce, plné slibů, které v tomto domě neměly místo.
„Pojďme k severnímu portálu,“ navrhoval Mikuláš. „Tam je stráž slabší. Pokud přejdeme dvůr teď, stihneme koně u lesa.“
Vtom se z chodby ozval zvuk těžkých kožených bot dopadajících o dlažbu. Rytmické, pomalé a neúprosné. Anežka ztuhla. Její prsty se uvolnily a dopisy dopadly na studený povrch podlahy. Neudělala ani pohyb, jen prudce nadechla vzduch, který náhle chutnal jako kov a prach.
„Kdo tam je?“ zahřměl hlas, který znala z každého nedělního oběda, ale v němž nikdy neslyšela nic jiného než příkazy.
Mikuláš neváhal. Strčil Anežku hlouběji do stínu sloupců a sám vykročil vpřed, aby odvlékl pozornost. „Jsem to já, pane! Přišel jsem nahlásit chybu v omítce u severního křídla!“
Když se otec Anežky zastavil před nimi, jeho stín zakryl polovinu průchodu. Mikuláš stál vzpřímeně, ale jeho ruka, kterou držel za zády, se třásla. Anežka sledovala z temnoty, jak její otec pomalu zvedá ruku a ukazuje směrem k bráně.
„Tady už pro tebe není práce, chlapče. Zmiz z mého zřádu, než ti pomůžu s cestou do hrobů.“
Mikuláš se neotočil hned. Podíval se poslední krátké chvíli do stínu, kde ho provázely oči jediné ženy, kterou kdy miloval. Bez slova se otočil a jeho kroky začaly utichat, až zmizely v dálce za branou. Anežka chtěla vykřiknout, chtěla vyběhnout za ním, ale ruka jejího otce ji prudce chytila za rameno a přitáhla ji zpět do osvětleného prostoru.
„Tvůj život bude odteď jiný, dcero,“ řekl otec chladně a jeho pohled klesl k zemi, kde ležely rozházené dopisy. Pomalu se sklonil, zvedl jeden z nich a bez jediného slova ho roztrhl na malé kousky.
Anežka zůstala stát uprostřed nádvorníku, zatímco vítr roznášel papírové zbytky jejich lásky po nově vykladaných dvorcích. Sledovala, jak se papírky vznášejí směrem k severnímu portálu, k jedinému východu, kterým Mikuláš odešel.
Dnes už v Miletíně neznějí hlasy stavitelů ani přísné rozkazy starých pánů, ale v tichých koutech arkád se občas zastaví čas. Kdo se v tichosti přikloní k kamenné podlaze u severního vchodu, možná vnímá ozvěnu šepotu, který nikdy nenašel svou odpověď.