Příběh: Zámek Prostějov
„Uteč, Anežko, utíkej hlouběji do stínů těch nových zdí!“
Hanuš ji prudce přitáhl k chladnému kameni, který ještě voněl po čerstvé vápenné maltě. Vzduch v Prostějově byl těžký prachem ze stavby a pachem koní z blízkého náměstí. Nad nimi se tyčily hrubé zdi nové pevnosti, kterou Jan z Pernštejna nechal zvednout jako nezdolný hrad. Hanuš, syn místního kamenika, cítil pod prsty hrubost nepomalovaného povrchu a slyšel, jak se v dálce ozývají kroky stráží.
Anežka se třesla, její prsty se křečovitě sevřely kolem vlnitého krajky jejího šatku. Nebyla dcerou šlechtice, ale v očích Hanuše byla jedinou královnou, kterou kdy chtěl sloužit. Byla dcerou správce, člověkem, který měl v tomto novém sídle svou moc, zatímco Hanuš byl jen rukou, která srazila tisíce kamenů do správného řádu.
„Můj otec tě nechá zavřít do temnice, pokud tě tu najde,“ šeptala a její hlas zněl jako praskání suchého dřeva v ohni. „Říkal, že tvé sny o mně jsou hříchem proti řádu světa.“
Hanuš se na ni podíval a místo slov jí do dlaně vložil malý, vyhlazený kousek žlutého pískovce. Byl to malý kamínek, který v noci v tajnosti opracoval do tvaru srdce. Anežka ho stiskla tak silně, až jí zbělely klouby.
„Tento dům bude stát staletí, Anežko. Budou v něm žít pánové, budou tu zvít vinné sklepy a budou tu vznášet se erby mocných rodů. Ale žádný z těch znaků nebude znamenat to, co znamená tento kámen v tvé ruce,“ odpověděl a přitiskl své čelo k jejímu. Cítil teplo její kůže a jemnou vůni levandule, kterou si vplétala do vlasů, aby přehlušila pach prachu z hradeb.
Najednou se zpoza rohu budovy ozval ostrý křik a řinkot zbroje. Stráže s pochodněmi prolétaly dvorem, jejich světlo vrhalo dlouhé, deformované stíny na nové zdi. Hanuš a Anežka se přitiskli k sobě tak těsně, že slyšeli tlukot svých srdcí v jednom společném rytmu. Každý nádech byl riskem.
„Musíš jít,“ vydechl Hanuš a pomalu ji tlačil směrem k východu z areálu. „Když nás chytí teď, nikdy už neuvidíme slunce nad těmito hradbami.“
„Kde se znovu setkáme?“ vyhrkla, zatímco slzy jí stékaly po tvářích a brázdily v nich bílé proužky prachu.
Hanuš ukázal na místo, kde se právě dokončoval vstupní portál, tam, kde budou jednou vyvázány rodové znaky. „Tady. Právě tady. I když mě odešlou pryč, i když mě zlomí, moje práce zůstane v těchto kamenech. Hledej mě v detailech, které jsem do nich vtesal. Budu v každém řezu, v každé spáře.“
Anežka se na něj naposledy podívala, její oči byly široké a plné tichého zoufalství. Pak se otočila a zmizela v šeru městských uliček, zanechávši za sebou jen tichý pleskání svých střevíců o zem. Hanuš zůstal stát v chladu stínů, zatímco ho za rameno popadl hrubý chlešt líný strážný a srazil ho na kolena.
Hanuš se nebránil. Jen hleděl na portál, který právě pomáhal stavět. Věděl, že jeho láska k Anežce je teď jedinou věcí, která je v tomto hromadě kamení skutečně živá. Byl odváděn pryč, jeho řetězy cinkaly o dlažbu, ale v duchu stále cítil dotek její ruky.
Čas smazal jména mnoha dělníků, kteří tuto pevnost zvedali. Války později vypálily stropy a zničily luxusní komnaty, zanechávajíc jen prázdnotu a popel. Ale jeden detail přežil všechno. Kamenný portál, který kdysi stál jako svědek zakázaného sblížení, zůstal stát nehybný a pevný.
Kdo dnes projde pod tímto portálem a přiloží ruku na chladný kámen, může pocítit zvláštní tep, jako by v samotné struktuře budovy zůstalo uvězněno tiché volání někoho, kdo nikdy nenašel cestu zpět k té, kterou miloval.