Příběh: Žebrák

Tichý šum lesa pod hradem přerušil rána luku.

Kopí se zvedla v prachu, když se z hradby svalil první šíp. Větrník na věži se rozlomil o klenbu, a s ním padl i jeho strážce, který ještě předtím zakřičel: *„Před bránou!“* Ale nikdo už neslyšel jeho hlas pod hromotem kopin a bubnů.

Na obléhacím poli se vznášel kouř, který se smísil s dýmem z palných šípů. Vítko ze Žebráku se držel za boku, kde se mu šíp vrazil do pláště. Krvácel, ale neřval. *„Dobře, že jsi tu, mistře,“* prošeptal svému strážci, když se k němu sklonil. *„Ať už to skončí jakkoli, zítra budeš říkat, že jsem zemřel jako pán.“*

„Pán? Ty jsi jenom host!“ odsekla ho Markéta z Vítkovic, která se vrazila mezi ně s mečem v ruce. *„Když tu králova stráž opustila hrad, zůstali jenom my. A ty si ještě myslíš, že jsi někdo?“*

Vítko se usmál, i když mu zuby skřípaly. *„Markéta, ty víš, že jsem nikdy nechtěl být nikým. Jenom jsem chtěl, aby Žebrák stál.“* Obrátil se k věži, odkud se ještě ozývaly výstřely. *„Poslal jsem posly do Prahy. Řekli, že král přijde. Ale oni se zdrželi.“*

„A teď?“ zeptala se Markéta, když se za nimi rozlomila zem pod výbuchem palné zbraně. *„Teď už nemáme čas.“*

Vítko se vzpamatoval, vytrhl meč a přikázal: *„Zavřete branu. A ty, bratr, vezmi ty, co mohou bojovat. Ženy a děti do sklepů.“* Otočil se k Markétě. *„Jsi poslední, kdo odchází.“*

„Neodcházím,“ odpověděla, když se k ní přiblížil. *„Jsem tu, kam jsi mě poslal.“*

Na hradbě se ozval nový výkřik. *„Přibyl jsem!“* Bylo to Jindřich z Rožmberka, který se vynořil z lesa s přesahujícím štítem. *„Vítko, ty mi dlužíš život. A dnes ho splácíš.“*

Vítko se usmál, i když mu krev stékala po tváři. *„Tak to je dobrá zpráva. Moc jsem se tě nechal čekat.“* Zvedl meč. *„Ale už nebudu čekat na nikoho.“*

Markéta se postavila vedle něj, když se za nimi rozlomila zem pod dalšími výstřely. *„Co teď?“* zeptala se.

Vítko se podíval na oblohu, kde se již stmívalo. *„Teď bojujeme.“*

Na hradbě se rozhořela bitva. Kopí se rozlomila, meče se střetávaly, a z hradu se valil prach a krev. Vítko a Markéta se probíjeli mezi obránce, kteří padali jeden po druhém. Když se dostali k poslednímu výstupu, zastavil ho Jindřich z Rožmberka.

„Vítko, to je konec,“ řekl s úsměvem. *„Nikdo neprojde.“*

Vítko se jenom usmál. *„To se dozvíš.“* Zvedl meč a udeřil. Jindřich se rozkmitl a padl dolů.

Na hradbě se rozlomila ticho. Vítko se podíval dolů na pole, kde se ještě táhly obléhací stroje. *„Poslyš, Markéta. Když to skončí, řekni královi, že jsem zemřel jako muž. A že Žebrák stojí.“*

Markéta se na něj podívala. *„A co já?“*

Vítko se usmál. *„Ty jsi poslední, kdo se vrátí.“*

Potom se otočil a šel dolů, kde ho čekali zbylí obránci. Když se dostal k braně, padl poslední výstřel. Hrad se rozlomil. A s ním se rozlomila i ticho.

Na hradbě zůstala jen Markéta, která se podívala na zříceninu a věděla, že už nikdy neuvidí Vítka. Ale věděla také, že Žebrák stojí. A to je něco, co nikdy nezapomene.