Příběh: Zlatnice
„Tohle hrozno je kyselé jako žalu mého souseda!“ vykřikl Gabriel a prudce mrštil ruku k nízkým vinicím, které se pnuly k údolí Tiché Šárky. Vzduch kolem něj voněl zemitě a vlhko, s příchutí ranní mlhy, která se ještě nedala úplně vpravu rozptýlit. Gabriel, muž s prsty zvyklými na jemné zlatářské dráty a drahé kameny, teď stál v blátě a s tváří zrudlou hněvem hleděl na své tři spojené vinice.
Kolem něj se v tichu vznášel zvuk vzdáleného zvonění z Prahy, ale tady, v Dejvicích, vládlo jen praskání suchých větví pod nohama. Gabriel nebyl obyčejný zemědělec. Byl to mistr ze Malé strany, muž s císařským privilegiem, který dokázal z kousku zlata vykouzlit nejjemnější náhrdelníky v celém městě. Jenže země byla jiná než kov. Země ho neposlouchala, neklikala pod jeho prsty jako měkké zlato a odmítala mu dát plody, které by stály za námahu.
Jeho synové, oba rovněž zlatníci, stáli kousek za ním a v tichosti sledovali otcovo vyvztekaní. Věděli, že Gabriel do těchto polí vložil víc než jen peníze; vložil do nich svou pýhu. Chtěl dokázat, že člověk, který ovládá nejvzácnější kovy světa, ovládne i neúrodnou půdu nad údolím.
„Otče, možná bys měl raději vrátit do dílny,“ zamumlal starší syn a přitáhl si šálu těsněji k krku. Chlad byl ostrý a pronikavý, takový, který člověku vniká až do kostí a připomíná mu jeho vlastní pomíjivost.
Gabriel se prudce otočil. V očích měl ten druh odhodlání, který může vést buď k velkému triumfu, nebo k úplnému zvrácení rozumu. „Podívejte se na ten lise! Tam, kde dnes stojí naše usedlost, tam se bude tlačit nejlepší mošt v celém městě. Neodejdu, dokud z této hlíny nevytáhnu něco, co bude zářit víc než rubíny z Indie!“
Pracovali tvrdě. Gabriel, který celý život strávil v čistém prostředí zlatnické dílny, se teď svaly trůsícími se únavou zapojil do kopání. Prsty, které dříve s milimetrovou přesností vybroušily diamanty, byly teď popraskané, špinavé a plné jizev od kamenů. Každý den se vracel do domu s vůní vlhké hlíny v oblecení, kterou už nešlo vyprat.
Jednoho večera, když slunce pomalu klesalo za okraj údolí a barvilo oblohu do odstínů starého zlata, Gabriel seděl na zápraží své usedlosti. V ruce držel malý hrozen. Nebyl obrovský, nebyl dokonalý, ale měl v sobě sladkost, která člověka přiměla zavřít oči a zapomenout na všechnu námahu.
„Tady to je,“ zašeptal Gabriel a poprvé po letech se usmál. „Není to v drahých kamenech, které přivážíme z dálky. Je to v tom, že jsme tuhle zem přemohali svou trpělivostí.“
Aby svou radost zapečetil, rozhodl se vybudovat na tomto místě kapli Nejsvětější Trojice. Chtěl, aby každý, kdo tudy bude procházet, věděl, že zde stál člověk, který změnil neúrodnou skálu v místo pokoje a hojnosti. Sledoval, jak zedníci pokládají kameny, a cítil, jak se jeho srdce konečně uklidňuje. Už nepotřeboval uznání císaře ani drahé kovy. Stačilo mu vědět, že jeho synové budou mít místo, kde mohou dýchat čerstvý vzduch nad šárkovým srázem.
Gabriel zemřel v klidu, obklopen vůní svých vinic. Netušil, že jeho usedlost, pojmenovaná po jeho řemesle, se jednou stane místem, kde se budou scházet lidé z úplně jiných světů, kde budou studenti v rudých čapkách pít pivo a vymýšlet si vtipné přezdívky, zatímco budou pozorovat ten samý západ slunce, který kdysi tak miloval on.
Když dnes přijdete k Zlatnicím, možná už neuvidíte kapli ani lisy na víno. Ale pokud se zastavíte a zmlčíte, možná ucítíte v závanu větru z údolí vůni starého vína a uslyšíte ozvěnu zlatníka, který se rozhodl, že nejvzácnější pokladem není zlato, ale kousek země, který člověk s láskou obdělá.
Pod povrchem těchto cest stále spí sny muže, který chtěl z hlíny udělat šperk.