Opevnění Hradce Králové má dvoustupňovanou historii. Nejdříve, v průběhu třicetileté války, švédské vojsko pod vedením generála Johana Banéra zahájilo 17. června 1639 útok na město. Vzhledem k nepříznivému poměru sil se městská rada rozhodla pro vyjednávání. Švédové město obsadili a drželi je až do února 1640, kdy je císařští dobyli zpět. Během této okupace doplnila švédská vojska již existující středověké opevnění o nové prvky – valy podpořené palisádou a vodním příkopem, jež posílily původní hradbu kolem úpatí historického jádra. Na obranné linii bylo umístěno osm bastionů a u dvou branů města pak dvě samostatné pevnůstky určené k jejich ochraně a ochraně přiléhajících silnic. Stavba stála za cenu vysokou – údajně bylo v Hradci Králové poničeno či zcela zbořeno asi 400 domů. Tyto fortifikace se později označily jako „švédské šance".

Skutečná transformation města přišla až později. Po ztrátě Kladska a Slezska ve slezských válkách musela rakouská monarchie nahradit ztracené hraniční pevnosti. Volba padla na Hradec Králové, který byl ve druhé polovině 18. století proměněn v moderní pevnostní město. Stavba probíhala podle zásad známého francouzského vojenského architekta Vaubana, v pojetí Mézièreské školy, podobně jako později slavné pevnosti Josefov a Terezín. Projekt vypracoval podplukovník Václav Pavlovský z Rosenfeldu a generál Jakub R. Spallaert. Stavbě musela ustoupit dvě hradecká předměstí a blízký kopec Rožberk, jejž rozebírali na stavební materiál. Řeky Labe a Orlice byly zregulovánu, aby jejich koryta mohla sloužit jako součást obranného systému.

Pevnost byla projektována na půdorysu osmicípé hvězdice se deseti metrů vysokými zdmi a třemi vstupními branami. Stavba probíhala v letech 1766 až 1789. V první fázi byla celá struktura zbudována v zemní podobě, až po roce 1779 byly valy opatřeny cihlových armováním a dobudovány další prvky vnějšího opevnění. Vnitřní fortifikaci tvořilo osm bastionů spojených kurtinami, střední linií byla série osmi trojúhelníkových ravelinů a dvou lunet, vnější linií pak krytá cesta za příkopem. Tři brány – Nová Pražská, Nová Slezská a Moravská – navazovaly na staré středověké brány. Systém stavidel v opevnění umožňoval v případě ohrožení zaplavit celé předpolí vodou z řek.

Přes svou modernost měla pevnost ve skutečnosti malý praktický vojenský přínos. V roce 1866, když se v blízkosti Hradce Králové rozhodla prusko-rakouská válka, měla pevnost jedinou příležitost k bojovému využití – zabránit vítězným Prusům v postupu na Prahu. Ti ji však jednoduše obešli a nechali u ní jen pozorovací sbor. Po válce postupně ztrácela svůj vojenský smysl. V roce 1893 dojednal hradecký zastupitel Ladislav Jan Pospíšil odprodej fortifikačních objektů městu. Bourání trvalo až do roku 1929 a z kdysi nejmodernější pevnosti rakouské monarchie se stala neviditelná historie města.