Příběh: Mníšek pod Brdy

Krk se mu zachvěl, když slyšel první výstřel.

Prašný vzduch voněl po spáleném dřevem a potu, smíšeným s kovem a krví. Pod nohama mu praskaly suché větve, které vojáci odřezali z okolních stromů, aby si z nich udělali palisády. *Jindřich z Mitrovic* se přitiskl k hrubě omítnuté zdi, odkud mu bylo vidět na švédské šikmice, jak se valí po svahu jako černá voda. Jejich prapor s třemi zlatými korouhvemi se vlníval nad kopcem, a on věděl, že za nimi stojí Banérův šelmovský úsměv.

„Pánové!“ zakřičel, aniž by se otočil. „Věže! Když se dostanou k bráně, je to konec!“

Z věže nad ním padl kamení, ale ne na nepřítele – na vlastní mužstvo. „Není čas!“ zařval *Oldřich z Křemže*, jeho nejvěrnější strážce, a přitiskl se k muži vedle sebe, který se třásl jako osika. „Dveře jsou zrezané, dřevo se lámá jako suchý chleb!“

Jindřichovi se v ústech rozhořklo. Věděl, že to je pravda. Hrad, který jejich otcové stavěli na skále, aby odolal všemu, co se na ně vrhne, byl teď jen hromadou kamene a dřeva, které se chvělo jako starý pes. A on, *Jindřich z Mitrovic*, měl rozhodnout, zda ho nechá padnout – nebo zda ho přivede k poslednímu boji.

„Zapalte je!“ vykřikl.

Několik mužů se vrhlo ke svazkům pryskyřice, které měli připravené v sýpkách. Plameny se šířily jako žízeň po suché zemi, a když první šipka dopadla do hořícího slámy, vzplanul oheň jako žhavý dech pekla. Dým stoupal k obloze, smíchán s prachem, a Jindřich slyšel švédské výkřiky, když jejich palisády začaly hořet.

„Teď!“ zařval.

Věže se otevřely, a z nich se valil déšť šípů a kamenů. Švédové se rozutekli, ale jejich generál zůstal stát, ruce v bok, a koukal na hořící hrad, jako by čekal, až se Jindřich poklání. Pak zvedl meč.

„Poslední šanci ti dávám, Mitrovic!“ zařval přes šum ohně. „Přijď ven, nebo hoď klíč!“

Jindřich se podíval na své muže – na jejich vyčerpaná, popálená tváře, na rukavice potřísněné krví. Věděl, že nemají šípů, že jejich meče jsou otupené, že za nimi stojí jen skála a modlitba.

Ale klíč měl v kapse.

Mohl ho vyhodit. Mohl nechat hrad hořet, nechat jejich jména zmizet v popelu, a sám utéct do lesů, kde by ho nikdo nenašel. Mohl žít.

Ale pak si vzpomněl na svého otce, jak mu říkal: *„Hrad není jen kamení, synu. Je to slovo, které dáš svým mužům, že neutečeš.“*

Vytáhl klíč a hodil ho do ohně.

„Jdeme!“ zařval. „Za mnou!“

A když se vrhl do bitvy, věděl, že ani jeden z nich neuteče.