Příběh: kostel svatého Jakuba Většího (Ježov)
Když se mu nože dotkly krku, zjistil, že neumí zemřít.
Vězeňský šerif Mikuláš z Hříště stál před hlavním oltářem kostela svatého Jakuba, ruce mu třásly ne od strachu, ale od zuřivosti. Pod patami praskaly suché listy, které se do interiéru vloudily skulinami v kamenných zdech, a vzduch voněl po vosku a něčím starším, jako by zde ležely desítky let neporušené vrstvy modliteb a potu. Na hlavním oltáři hořela svíčka – jediná v celém kostele. Ostatní byly vytrženy, rozbité, nebo je někdo ukradl. Jako jeho vlastní duši.
„Pánové z Dolních Moštěnic nechtějí, aby tu zůstal náhrobek tvého otce,“ syčel za ním komorník, jeho dech páchnoucí po kyselém víně. „A ty, Mikuláši, jsi poslední, kdo by mohl říct, kde leží jeho kosti.“ Mikuláš se neotočil. Místo toho si povzdechl a jeho prsty se sepjaly kolem nože, který držel za zády. „Tak mi ho vezměte. Ale nečekejte, že budu volat.“
Komorníkův stín padl na náhrobek Aliny Skrbenské, jejíž jméno bylo vyryto do kamene jako varování. *„Roku Páně 1616, kdy války požíraly zemi, zde spočívá Alina, dceruška Jarošova, která raději vybrala meč než klín.“* Mikuláš si vzpomněl, jak mu otec vyprávěl, že Alina byla poslední ze Zástřizlů, kdo se nedal. Když ji císařští vojáci přišli vyvést z kostela, vzala meč a řekla: *„Jestliže je Pán s námi, ať se ukáže.“* Pak se s ním srazila se třemi muži najednou. A žila ještě tři dny.
„Pojď,“ komorníkův hlas zněl nudy. „Nechci se tu zdržovat déle, než je třeba.“
Mikuláš se otočil. A uviděl světlo.
Nebylo to od svíčky. Nebylo to ani od okna, skrze které pronikal šedivý den. Bylo to jako by se stěna za oltářem rozplynula a z ní vytrysklo něco, co vypadalo jako slunce – ale bylo to čisté, jako by ho nikdy nezkazily války ani hřích. A v jeho středu stála žena v šedém rouchu, držela v rukou knihu, kterou Mikuláš neznal. *„Pojďte ke mně všichni a já vás občerstvím,“* řekla. A její hlas nebyl hlasem, ale něčím, co mu proniklo přímo do kostí.
Komorník zaklel. „Co to je?!“
Mikuláš neodpověděl. Jeho nož se sám od sebe spustil na zem. Když se naklonil, aby ho zvedl, uviděl, že na dlaních má rány – čerstvé, jako by je někdo právě teď vyryl. Bolest ho probodla, ale ne jako fyzická rána, nýbrž jako vzpomínka na něco, co měl zapomenout.
„To není možné,“ zašeptal.
Žena v šedém se usmála. *„Vždycky je možné, kdo chce věřit.“*
Komorník se zaklel znovu a vytrhl meč z pouzdra. „Blázen! To je jenom světlo od dveří!“
Ale dveře byly zavřené. A světlo nezmizelo.
Mikuláš se vzpamatoval. Vstal a jeho nohy ho nesly k náhrobku Aliny Skrbenské. Když se dotkl kamene, ucítil teplo. A pod prsty se mu otevřel malý výklenek, který tam předtím nebyl. V něm ležela malá dřevěná schránka. Když ji otevřel, uvnitř byl klíč – starý, zrezivělý, ale neporušený.
„Co to je?“ zeptal se komorník, který se teď díval na světlo s mečem v ruce, jako by ho chtěl rozseknout.
„Nevím,“ odpověděl Mikuláš. Ale věděl, že klíč není jeho. Patřil Alině. A že někde v tomto kostele, mezi těmito zdmi, je něco, co čeká, až ho někdo najde.
Komorník se rozběhl ke dveřím. „Pojď! Teď!“
Mikuláš zůstal stát. Světlo se zmenšilo, až se stalo jen malým plamenem na oltáři. Žena v šedém zmizela. Ale klíč v jeho ruce ho pálil.
Když vyšel ven, komorník už na něj čekal u schodů. „Zítra to vyřídíme s farářem,“ řekl. „A ty se už nebudeš ptát.“
Mikuláš se podíval na hřbitov, kde mezi náhrobky rostly divoké květy. Někde tam, mezi kameny, musela být krypta. A někde v ní – skrytá komora, kterou Alina nechtěla, aby našli císařští.
„Zítra,“ souhlasil. Ale když komorník odšel, Mikuláš se nevrátil do města. Šel dolů, mezi hroby, až našel ten pravý – starý, opuštěný, s narušenou deskou. Když se naklonil, ucítil, že zem pod ním není pevná. Byla to jen omítka. A pod ní – schody.
Klíč se mu ve tmě rozsvítil.
Když ho zítra našli, ležel u náhrobku sv. Anny, v ruce držel rozbitou svíčku a na tváři měl úsměv, jako by se mu právě otevřely dveře, které nikdo jiný neviděl. Farář si myslel, že to byl náhlý mrtvici. Ale Mikuláš z Hříště věděl, že to byla pravda.
A že některé dveře se otevřou jen pro ty, kteří nejsou ochotni zemřít.
Dnes tam ještě stojí náhrobek Aliny Skrbenské. Ale někdo říká, že když v noci projdete kolem kostela, uslyšíte zvuk klíče, který se otáčí v zámku, který nikdo nikdy nenašel. A že pokud se zastavíte a naslouchat, uslyšíte hlas, který šeptá: *„Jen pojď.“*