Příběh: Švehlova kolej s kinem
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten seznam!“
Vít rval svého spolubydlícího za límec vyžehlené košile a přitlačil ho k chladné stěně chodby. Vzduch v budově voněl čerstvým vápnem, tiskinkou z knihovny a mírným přitstupem tabáku. Byli v roce 1923, v srdci Žižkova, v domě, který vypadal, jako by ho někdo složil z obřích barevných kostek a kruhů. Kolem nich se v tichu vznášely stíny kariatid, které u vchodu držely neviditelnou tíhu světa, a nad hlavami jim v dálce tlumily kroky kamenné koule na atice.
Karel jen mlčel. Jeho zorničky byly rozšířené a zrak měl upřený někam za Víta, do prázdnoty chodby. Třásl se, přestože v budovně bylo teplo. Vít ho pustil a s hněvem udeřil pěstí do omítky. V tom domě, který měl být symbolem nového začátku a studentského nadšení, se najednou rozhostil mráz, který nešel vysvětlit žádným průvanem.
Vít věděl, že Karel našel něco, co do těchto moderních prostor nepatřilo. Před týdnem se Karel začal chovat divně. Přestal chodit do přednášek, trávil celé noci v temných rozích vnitrobloku, kde se právě připravovala půda pro budoucí kino, a mluvil si sám k sobě. Tvrdil, že v geometrii budovy, v těch divných oblých liniích a kružnicích, je zakódována zpráva. Že dům není jen bydlištěm, ale obřím nástrojem, který chytá hlasy z minulosti i budoucnosti.
„Viděl jsem je, Víte,“ zašeptal Karel náhle, hlasem, který zněl jako drcení suchého listí. „Viděl jsem ty, kteří přijdou. Viděl jsem muže s černými kaputami a krev na dlažbě. Viděl jsem tváře, které tady budou viset z fasády, i když ještě nejsou narozeny. Purkyně, Hrozný... slyším je, jak křičí z kamene, který ještě ani neexistuje.“
Vít se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Podíval se na své kamaráda a uviděl, že mu z prstů stéká něco tmavého, přestože neměl žádnou ránu. Karel držel v ruce malý kousek pergamentu, který vypadal, že je starý stovky let, přestože se nacházeli v nejmodernější stavbě své doby. Na papíře nebyla žádná slova, jen série kruhů a čar, které přesně odpovídaly půdorysu schodiště a lodžie.
„Tady to končí,“ řekl Karel a pomalu se začal otáčet k větvícímu se schodišti. „Tady se setkávají časy. Ten, kdo jednou ponese jméno Opletal, už teď v těchto zdech dýchá. Cítím jeho strach. Cítím ten hněv, který sem vtrhne za pár let.“
Vtom se v chodbě rozlehlo dunivé bumbání, jako by někdo udeřil do obřího zvonu, ačkoliv v okolí žádný nebyl. Světlo v chodbě na vteřinu zhaslo a v té absolutní tmě Vít ucítil vedle sebe přítomnost někoho dalšího. Byl to chladný, kovový pach, jako z rukavic policistů nebo z vězeňských mříží. Když světlo znovu zablesklo, Karel byl pryč.
Zůstal jen ten kus pergamentu, ležící na čisté podlaze. Vít ho zvedl a s hrůzou zjistil, že se obrázek na papíře mění. Kruhy se přeskupovaly a utvořily mapu vnitřních prostor koleje, ale s jedním detailem navíc. V místě, kde dnes stojí tichá studovna, byla vyrysována černá díra, ze které vycházely šípy směřující k vchodu.
Vít strávil zbytek života hledáním Karla. Ptal se každého studenta, každého vrátníka a prohledal každý kout budovy, od suterénu až po terasu v pátém patře. Karel však v žádných záznamech nefiguroval jako zmizelý, ani jako mrtvý. Bylo to, jako by ho dům prostě pohltil, jako by ho geometrie rondokubismu vtáhla do jiné roviny.
Když se o mnoho let později v budově staly ty nejtemnější události a policie vtrhla do chodeb, aby zatýkala studenty, někteří z nich přísahali, že v rozích chodeb vidí bledou tvář mladíka z roku 1923. Stál tam, nehybný, a v ruce držel prázdný list papíru, jako by stále čekal, až mu někdo odpoví na otázku, kterou položil předtím, než se čas v tomto domě zlomil.
Kdo dnes projde kolem těch kamenných kariatid, možná pocítí ten samý náhlý mráz v zátylku, který cítil Vít. Ten papír s mapou nikdy nebyl nalezen, ale někde v tichu mezi starým betonem a novými přibyvky stále tluče srdce jednoho zmizelého studenta.