Kostel svatého Václava je římskokatolickým farním kostelem v Kostelci u Kyjova v okres Hodonín, spadá pod kyjovský děkanát a olomouckou arcidiecézi. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Původ stavby dlouho obklopovala nejistota. Místní farář Polách jej datoval do let 1030–1050, ale tento odhad zpochybnil průzkum Archeologického ústavu ČSAV na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Rozhodující poznatky přinesly stavební průzkumy církevního historika Miloslava Pojsla, který v kamenických značkách nalezl spojitost s velehradskou stavební hutí. Na základě těchto zjištění je stavba datována do přibližně 30. let 13. století, tedy několik let po dostavbě velehradského kostela v roce 1228. Při vnitřních úpravách roku 1950 zedníci objevili kamenné ostění románských oken. Důkladnější poznatky přinesla oprava fasády v roce 1989, kdy byly na severní straně odhaleny zbytky dvou románských oken, na straně východní jedno okno a na jižní straně dva otvory doplněné starým vchodem. Na pravé straně původního vchodu byly patrné stopy po obrušování kovových předmětů.

Stavbou bylo použito neobvyklé spojení materiálů – chřibský pískovce doplňovaly pálené cihly, které byly do počátku 13. století na Moravě stavebním materiálem sotva známým. Barokní přestavba kostela proběhla za faráře Tomáše Zdráhala roku 1729, kdy byl kostel rozšířen západním směrem. O dvěstěsedmdesát let později, roku 1870, byla vyměněna barokní cibulová báň na věži a zdivo zvýšeno o dva a půl metru. V průběhu 19. a 20. století přibyla hudební kruchta (konec 19. století), oratoř (1950) a od počátku minulého století postupně také věžní hodiny (1913), dlažba v interiéru (1908) a schodiště ke kostelu (1929) s sochami svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava.

Nejpůsobivější je bezesporu vitráž nad hlavním vchodem z roku 1951, která zobrazuje svatého Václava na bílém koni s nápisy z Svatováclavského chorálu: „Nedej zahynouti nám ni budoucím!" V dnešní době se velká část kostela zvenčí tváří bez omítky, což umožňuje vidět vrstvení stavebních etap. Původní románské cihly jsou tenčí, těžší a sytě červené, jejich srovnání se zobrazením na pečeti z roku 1762 potvrzuje, že rozložení oken zůstalo prakticky nezměněno. Místy je vidět i staré románské spárování.

Pod kostelem se nachází krypta, kterou po josefínských reformách již nebylo možné používat pro pohřby. Ve druhé polovině dvacátého století byl do ní provrtán otvor umožňující pohled na lidské kosti, žádný vědecký průzkum se však neuskutečnil. Mezi pohřbenými byli v 17. století prvnímu světskému majiteli Kostelce Anton Görtz a jeho syn, později zde odpočívali místní faráři.

Zvony měly dramatickou osudy. Během první světové války byla všechna zvonidla okromě nejstaršího zvonu svatého Václava (336 kg) odevzdána k válečným účelům. Největší zvon svatého Cyrila a Metoděje (667 kg) se rozbit přímo ve věži 19. května 1917, dalších zvonů se zbavil farář o deset měsíců později. Po válce byly pořízeny nové zvony vysvěcené 27. července 1924 – kompozice z osmdesáti procent mědi a dvaceti procent cínu s přesným harmonickým laděním, které doporučil vyšehradský kanovník a kampanolog Václav Müller.