Příběh: Horův mlýn
„Tohle je podvod, vy loutko z mletého obilí!“ zařval pan z Hradce a prudce udeřil pěstí do těžkého dubového stolu, až nadskočily hliněné mísy.
Mlynář Hora jen klidně pokýval hlavou, utřel si špinavé ruce do zástěry a s mírným úsměvem se podíval na šlechtice. V mlýnici hřmělo vodní kolo, které s pravidelným, hlubokým duněním otřásalo stěnami z opuky. Vzduchemou vířil jemný bílý prach, který se v paprscích světla tančícího z malého okna vznášel jako sníh v červenci. Vůně čerstvě mletého žita byla tak hustá, že ji člověk mohl skoro ochutnat na jazyku.
„Vaše milosti, voda z potoka dnes teče zvláštně,“ odpověvěl Hora tichým, vpravu skromným hlasem. „Kola se točí, stoupě mele, ale zrna jsou dnes zrzavá. Možná je v nich nějaký duch, který nechce, aby se z nich stala mouka pro tak urovalého pána.“
Šlechtic zruděl až za ušima. Přišel do Hlubočep s jasným plánem: chtěl nechat namlet obrovskou zásilku zrna, ale ne chtěl zaplatit plnou cenu. Věřil, že mlynář, který v tomto zapadlém koutě hospodaří, se snad nechá zastrašit titulem a pár prudkými slovy. Jenže Hora byl z těch mužů, kteří víc mlčeli a víc přemýšleli.
„Kde je ta mouka? Proč je jí tak málo?“ vypískal šlechtic a ukázal na malý pytel, který ležel v koutě.
„No víte,“ začal Hora a začal pomalu obcházet mlýnské stroje, „to je ta novinka. Mletí na šeptání. Je to tajné řemeslo. Pokud se do mlýna vloží zrno s přílišnou hněvností, mlýnské kameny se urazí a zrno prostě... zmizí. Promění se v neviditelný prach, který vidí jen ten, kdo má čisté srdce a klidnou duši.“
Šlechtic ztuhl. Srdce měl sice z kamene, ale v tajemství a v nadpřirozených věcech byl hluboce zakletý. Podíval se na prázdný prostor v mlýnici a pak na mlynáře.
„Neviditelný prach?“ vydechl. „To je možné?“
„Samozřejmě,“ přikývl Hora a přistoupil blíž. „Ale existuje lék. Stačí, když mlýnu poděkuje a zaplatí mletné dopředu za deset pytlů, i když vidí jen jeden. Tím se vyrovná rovnováha v proudě vody a neviditelná mouka se znovu zhmotní. Je to stará pravidla z dob, kdy se tu stavěly první zdi tohoto domu.“
Pan z Hradce neváhal. Strach z toho, že přijde o zbytek svého drahocenného obilí, byl silnější než jeho pýcha. S Csskaním zubů vytáhl z kapsy kožený měšec a svalil ho na stůl. Zvuk cinkajících mincí byl v ten moment sladší než hudba z královského dvora.
Jakmile šlechtic s vítězným, byť trochu zmateným výrazem odešel branou z areálu, mlynář Hora vydechl a začal se tiše smát. Smích se postupně změnil v hrobné hýkání, které přilákalo jeho dceru Kateřinu, která právě vcházela do domu s košíkem čerstvého chleba.
„Zase jsi ho přelstil, otče?“ zeptala se s úsměvem v očích.
„Jen jsem mu pomohl najít cestu k laskavosti, dcero,“ odpověvěl Hora a s hravým pohledem ukázal na tajnou přihrádku v podlaze mlýnice. Tam, pečlivě schovaný pod prázdným pytlem, ležel zbytek šlechticova obilí, které mlynář během mletí prostě jen odsunul stranou, aby vypadalo, že zmizelo.
Hora pak vyndal z kapsy láhev s domácím pivem, které v Klukovicích vařili tak silně, že po jednom pohárku člověk začal mluvit v rýmech a vidět barvy, které v přírodě neexistují. Napil se a podíval se na své vodní kolo, které neúnavně tlouklo do hladiny potoka.
Když se za hodinu z cesty ozval znovu hněvný křik šlechtice, který si uvědomil, že neviditelná mouka se zázračně neobjevila, mlynář Hora už byl v klidu v špýcharu a kontroloval zásoby. Šlechtic sice mlýn v budoucnu možná nechal zbourat nebo přestavět, ale v tu chvíli mlynář věděl, že v boji mezi titulem a zdravým selským rozumem vždycky vyhraje ten, kdo ovládá vodu.
Kdo dnes projde kolem těch starých kamenných zdí v Hlubočepích, možná ještě uslyší v šumu potoka tiché, vítězné hýkání mlynáře, který věděl, jak z prázdného pytle udělat plný měšec.