Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Šitbořice)

Když se na něj zvonil zvedl kámen a padal zpět do tmy.

Jirka Kovář, sedlák z nedaleké Hrušky, držel v dlani kus žulového kamene, který právě vytrhl z kostelního chodníku. Bylo to jako by mu ho někdo vrazil do dlaně – teplý, vlhký, jako by ho někdo předtím držel v rukou. Vůně vlhké země a starého kamene se mu vmísila do nosu, smíchala se zápachem svíček, které hořely uvnitř kostela. *Co to děláš, blázne?* zašeptal si, ale neodložil kámen. Zvedl ho k oku a pod svícnem na sloupu uviděl, že na něm je vyryto něco jako písmeno, nebo znaménko – něco, co se mu nelíbilo.

„Jirká, co tam máš?“ ozval se za ním kněz, farář Václav, s klíčem v ruce. „Pořádek tu musí být, víš.“ Jirka se otočil, kámen schoval za zády. „Nic, otče. Jen se podíval, jaký je ten kámen.“ Václav mu přejel pohledem přes ramena, jako by čekal, že něco ukáže. Ale Jirka mlčel, kámen držel pevněji.

Vnitřek kostela byl téměř prázdný – jen pár starých žen u oltáře a nějaký chlapec, který se modlil s hlavou skloněnou tak hluboko, že se mu vlasy dotýkaly dlažby. Zvonění z věže bylo jako hluboký dech, který se vracel zpět. Jirka se podíval na oltář, kde svítily svíce, a najednou si uvědomil, že tam chybí jedna – ta největší, která hořela vždycky, i když nikdo nepamatuje, kdy byla zapálena. *„Kdo ji zhasil?“*

„Jirká, ty jsi včera přišel s tím, že ti ukradli ovce?“ Václav se mu přiblížil, hlas mu zněl jako suché listí. „A teď tu hledáš nějaké znaménko? Nebo se bojíš, že ti někdo přinese neštěstí?“ Jirka se zarazil. *„Neštěstí…“* To slovo mu znělo jako kámen v žaludku. Včera večer, když se vrátil z pole, bylo stádo prázdné. Jedna ovce, ta nejstarší, ležela v trávě s rozříznutým hrdlem. *„Kdo by to udělal?“*

„Lidé se bojí toho, co neznají,“ řekl Václav a podal mu kámen zpět. „Ale ty jsi chytrý. Věříš, že zvonění ti odpoví?“ Jirka se na něj podíval a najednou slyšel zvuk, který tam předtím nebyl – jako by se zvonil zvedl a padal zpět, ale ne do věže, nýbrž přímo do jeho uší. *„To není zvuk zvonu,“* pomyslel si. *„To je něco jiného.“*

Vycházel ven, kámen stále v ruce. Večer, když se vrátil domů, našel u dveří další kámen – tentokrát s vyrytým křížem. A v noci zaslechl, jak se někdo modlí uvnitř kostela, i když tam nikdo nebyl.

Ráno tam byl Jirka sám. Zvonil zvon, ale nikdo ho neodpovídal. Když se dotkl kamene na chodníku, zjistil, že je teplý. *„Kdo tu byl včera v noci?“*

A pak uviděl stín – vysokou postavu u oltáře, která se otočila a podívala se na něj. *„Kdo jsi?“*

Stín se rozplynul, zvon zněl jako výkřik, a Jirka Kovář se ocitl sám, s kamenem v ruce a otázkou, která ho pronásledovala jako stín: *„Proč mi někdo chce říct, že mám přestat hledat?“*

Když odcházel, zvedl se vítr a rozfoukla se svíčka – ale ne ta na oltáři. Ta, která tam předtím nebyla.