Příběh: kostel svatého Gottharda

Když se zedník Jindřich z Lanškrouna pokusil poprvé vzít do rukou ten cínový kříž, který ležel na dřevěné lavici u severní zdi, jeho prsty se mu zvedly jako mrtvé. Kříž byl lehký, ale studený jako kost, a když ho přiložil k tváři, ucítil v jeho kovovém záhybu něco, co nebylo ani vzduch ani dech – jako by se mu do ucha vrátilo eho. A pak uslyšel hlas.

Nebyl to hlas zvenčí. Nebyl to ani jeho vlastní hlas, který se mu vrátil z hlubin, kde ho potopila vina. Byl to hlas, který mluvil přímo z kříže, jako by kov byl jen obalem pro něco živého. *„Ty jsi mi dal život, Jindřichu z Lanškrouna, a já ti dávám zpět tvou duši.“*

Jindřich se vztyčil, kříž mu spadal z prstů, ale on ho nepustil. V kostele bylo ticho, až na šustění svícnu, který se v průvanu z malého okénka nad oltářem nakláněl. Venku pršelo, voda stékala po kamenných schodech k ohradní zdi, kde se ztrácela ve stínu starých pilířů. Ale uvnitř bylo sucho, teplo jako v pece, a vůně vosku se mísila s něčím starším – s prachem, který se nesl ve vzduchu od chvíle, kdy tu poprvé postavili zedníci, kteří už dávno spali pod podlahou.

Jindřich věděl, že by měl křičet. Věděl, že by měl spustit kříž a utéct, protože to, co se děje, není možné. Ale jeho ruce držely kov pevně, jako by mu ho někdo přišrouboval k dlaním. *„Ty jsi mi dal život…“* Hlas byl jako šepot vody pod kameny, jako echo z hlubin, odkud se nevrací žádný odraz.

Před jeho očima se rozplynuly stěny kostela. Viděl, jak se nad ním sklánějí tváře – ne andělů, nýbrž lidí. Starý páter, který ho kdysi poučoval, jak se modlit, a jeho vlastní otec, který mu říkal: *„Zednictví je řemeslo, ale stavět kostely je služba.“* A pak tu byla ona – dívka z vesnice, Markéta, kterou opustil, protože se bál, že ho její láska zadrží od toho, co měl splnit. *„Ty jsi mi dal život…“* Opět ten hlas, tentokrát jako stesk.

Jindřich se pokusil mluvit, ale jeho hrdlo bylo suché jako dřevo. *„Co chcete?“*

Kříž se v jeho dlaních zahřál. *„Chci, aby sis vzpomněl.“*

Vzpomněl si na noc, kdy podkopával zdi hrobky pro pány z Bergu. Na to, jak mu páter zakázal kopat přímo pod oltář, ale on to udělal stejně, protože mu mistr Achlig přikázal, aby to udělal rychle, a peníze byly dobré. Vzpomněl si na to, jak se mu zem pod nohama propadla, jak našel schody, které tam předtím nebyly, a jak se mu srdce zastavilo, když uviděl, že pod ním leží něco, co nemělo být pohřbeno tak hluboko. *„Ty jsi mi dal život…“* To nebyla hrobka. To byla jáma, kterou někdo vykopal, aby tam schoval něco, co nemělo být nalezeno.

Jindřich upustil kříž. Ten padl na kamennou dlažbu, ale nezazněl žádný zvuk. Jako by ho polkla zem. *„Co jste udělal, Jindřichu?“*

On se jen třásl. *„Nikdo mě neviděl. Nikdo neví.“*

Hlas zněl jako smích, ale bez radosti. *„Teď víš.“*

Když se Jindřich probral, ležel na chladných kamenech před oltářem. Kříž byl pryč. Svícny hořely stejně jako předtím, ale vzduch byl náhlý chladný, jako by se do kostela vloudil vichr z jara. Venku už nepadalo, slunce se linulo přes opěrné pilíře a maloval zlaté pruhy na starou ohradní zeď.

Jindřich se zvedl a šel ke dveřím. Na prahu se otočil. V hlubokém stínu pod kruchtou mu zdálo se, že něco bliká – jako by tam ležel ten kříž, ale větší, starší, a kolem něj se vznášely stíny, které se nedaly popsat. *„Když budete chtít odpustit, přijdete sem,“*

Ale dveře se za ním zavřely, a když se podíval zpět, tam už nic nebylo.

Následující neděli byl Jindřich z Lanškrouna na klíně pátera, který mu vyznával, že bude stavět novou kapli u hradu – tu, která bude mít okno přímo nad tím místem, kde leží tajemství. *„A ty, Jindřichu, budeš tam každou noc nosit svíci,“*

On jen přikývl. Věděl, že nikdy neřekne, co se stalo. Ale když se v noci procházel kolem opěrných pilířů, slyšel, jak mu někdo šeptá ze stínů: *„Teď už víš, co je hřích. A co je odpuštění.“*

A když se podíval nahoru, viděl, že nad kostelem se zvedá něco jako světlo – jako by se tam, kde se setkává nebe a zem, otevřel malý otvor do něčeho, co není světem ani temnotou. A že někdo čeká, až ho tam pustí.