Příběh: Kino Metro 70

Hlas Kvetuše zpívající se roztrhl tuhou noc, zasazený do kruhového sálu Metro 70. Divákům bylo skoro vidět její slzy v tmavém zrcadle projektoru, které stínily osvětlenou scénu. Představení začalo před chvílí a nebylo zcela jasné, co si myslí — nebo koho sleduje. Okolo ní v klidu seděl její muž, Janek, jeho ruka lehkou přilbou dotýkala jejího ramene.

Kvetušin hlas se proměnil v záhadný zvuk — jako by se promítal přes čas. Přátelé ji zeptali: „Co to bylo, Kvetuše? Co tam vidíš?"

„Je to někdo starší než já," odpověděla s úsměvem, který neodpovídal jejím slovům. "Nadále se vrací — i když je zde nikdo."

V tom okamžiku praskl náhlý šum překrytý hlasitým bubnováním, podobným ozvěnám minulosti. Kvetušina ruka se chvěla a její oči zůstaly upřené na plátno. Bubnování se stalo více srozumitelným — jako kroky po širokém schodišti v noci.

Janek jemně přitiskl její ruku, ale Kvetuše se neozvala. Diváci začali si pozornost vracet zpět na plátno; film byl pro ni zapomenutý — alespoň na ten moment.

„Zastav to!" řekla Kvetušina matka, která vstala ze svého místa. "Co se děje?"

"Vidíte někoho?" dotkl se Janek.

Kvetuše jen mlčky kývla a její oči zůstaly upřeny. Matka s obavou sledovala, jak se její dcera zdá být ve vlastním světě, neviditelném pro ostatní.

„Nechte mě," prosila Kvetuše, když se film znovu zastavil. "Musím to vidět."

Janek, matka a několik dalších vstali. Proplétajíce se mezi sedadly, vyšli ze sálu. Na chodbě Kvetuše přestala mluvit, její ruce zůstaly pevné kolem sebe.

„Kdo to byl?" tázala se matka po chvíli.

Kvetuše jen pohladila šat a vydala se nazpět do sálu. V prostoru se pocit napjatosti prohluboval, když si diváci uvědomili něco nezvyklého: ve světle plátna, zřídka poznatelnému, byla vidět postava stojící za obrazovkou.

Výraznější než scény samotné, tato podivnost se stala neodmyslitelnou součástí toho večera. Kvetušina tvář zůstala vázaná v údivu — jako by znalost, které toužila poznat, teď vyžadovala jiný druh odpovědi.

Když se představení skončilo a publikum začalo rozcházet, několik lidí si vzpomnělo na divokou chvíli. Kvetuše však zůstala ve sále dál než zbytek — přesměrována svými myšlenkami.

Nechtěla odcházet, ani když se bálilo ji vrátit dovnitř. Zdálo se jí, že osud tohoto místa byl zapsán neslyšenými písmeny — jejich slova čekaly na vysvětlení.

Pozornost Kvetuše upoutala postava sedící ve stínu, která se přiblížila k okenním železobetonových rámů. Její oči nesly světlo minulosti a v nich zůstal tajemný smysl.

„Máte problém s filmem?" zeptala se Kvetušina matka, když ji konečně přitáhla zpět do mluvitelného světa.

Kvetuše vydala nesrozumitelný zvuk a jen mlčky ukázala na plátno. Nebylo vidět nic, co by dalo smysl jejím slovům. Matka si vzpomněla na příběhy o minulosti — o dnech, kdy se země a jejich životy měnily.

„Co to bylo?" tázal se Janek, když se odcházeli podél chodby. "Myslím si, že vidíš něco jiného."

Náhle Kvetuše stiskla jeho ruku a uvolnila ho. „Nikdo nemůže vědět," odpověděla s úsměvem, který se zdál být hlubší než jakékoliv slovo.

Když se vrátili do světa zvenčí, Prostějov byl pokryt vichřicí chladnou nocí. Půda pod nimi zvětšovala jejich stopy a osleplý večerní blesk ukazoval směr domů.

V prvním jasném svitu rána, Metro 70 stále stál — nezměněný, sám sebou. Zajisté jeho tajemství zůstalo skryté v kruhových stěnách a pod nimi, jako hluboko uložená minulost.

Dny poté Kvetuše nikdy nemluvila o tom večeru — ale její myšlenky se jasně otáčely kolem kruhu světel a stínů. A někdo, kdo ji znal, cítě její úsměv, si uvědomil: zde, v Metro 70, byl pro Kvetuši zahalený druh představení — takové, o kterém nikdo nikdy neslyšel.