Příběh: Dům čp. 693 Dukelských hrdinů
„Tady to končí, Jene, víc z toho nevymáčkněte!“ zakřičel stavbuilder Václav a prudce shodil lešení z fasády, až se kovové trubky ozvaly hlubokým, kovovým zvoněním, které se rozlehlo prázdnou ulicí Holešovic. Jan Zeyer stál v prachu a v dlaních svíral nákresy. Vzduch voněl po čerstvé vápenné maltě a vlhkém kameni, který právě vyjížděl z hlubin země. Pohledy mu utíkaly nahoru, k těm hrdinským postavám a válečným scénám, které právě dokončili. V tom okamžiku se vedle něj objevil Julius. Básník přišel tichým krokem, s tváří bledou a očima, které neviděly cihly, ale sny. Položil bratrovi ruku na rameno a šeptal něco o nesmrtelnosti kamene, zatímco zpoza rohu domu se ozýval tichý, rytmický zvuk. Byl to zvuk kovového hrotu, který škrábal o chodník. Z stínu budovy vystoupil muž. Neměl na sobě nic z dobového kroje roku 1894. Jeho plášť byl špinavý od prachu dávných bitev, zbroj mu tichounce vrněla a v ruce svíral meč, jehož čepel byla matně šedá. Muž se nezhlédl do tváří architektů, ale hleděl přímo na fasádu. Zastavil se přesně před výjevem bitvy s Turky. Jan Zeyer ztuhl. Cítil, jak mu v krku stojí horký klub prachu. Ten muž vypadal přesně jako postava, kterou Jan právě nechal vytesat do zdi. Stejný tvar nosu, stejná hluboká jizva přes levé lícní kosti, stejný výraz neúprosného hněvu v očích. Byl to obraz, který ožil a sestoupil na pražskou ulici. „Kdo jste?“ vyhrkl Jan, ale hlas se mu zlomil. Neznámý muž neodpověděl. Pomalu zvedl ruku a dotkl se prsty chladného kamene své vlastní podoby. V ten moment se ozval zvuk, který nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Nebyl to hluk města, ale vzdálený řev tisíců hrdel, zvuk troub a ržení koní, jako by samotná zeď domu čp. 693 se na vteřinu otevřela do jiného času. Vzduch kolem nich ztěžkl pachem spáleného dřeva a staré krve. Antonín Wiehl, který právě přicházel zpoza rohu, zastavil s otevřenou pískou. Všichni tři muži hleděli na neznámého vojína, který se najednou odvrátil od zdi. Jeho pohled byl prázdný, jako by hledal cestu domů, která už neexistuje. „Tady je to zapsáno,“ promluvil cizinec prvýkrát. Hlas zněl jako drcení štěrku v mlýně. „Ale barvy jsou špatně. Krev nebyla tak rudá.“
Než mohl Jan vydechnout nebo položit další otázku, muž udělal jediný krok zpět, směrem k fasádě. Stalo se to tak rychle, že to připomínalo mrknutí oka. Muž prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, nezatřásl se ani jeden kámen. Zůstal jen prázdný prostor na chodníku a ticho, které bylo až bolestivé. Jan, Julius i Antonín zůstali stát v naprostém omráčení. Jan se znovu podíval na svou práci. V místě, kde muž před chvílí dotkl zdi, byla v kameni hluboká, čerstvá rýha, jako by do něj někdo vrazil skutečnou zbraní. Kameníři přísahali, že v tu chvíli nebyl v okolí nikdo, kdo by mohl takovou stopu zanechat. Bratři Zeyerové se na sebe podívali. Věděli, že právě byli svědky něčeho, co nepřísluší do světa úvahy a plánů. Jan už nikdy nedokončil žádnou budovu s takovou vášní. Často se vracela myšlenka na to, zda jsou jeho domy jen zbyty pro lidi, nebo zda jsou to brány pro ty, kteří v kameni našli svůj odpočinek. Kdo dnes projde kolem toho rohu v Holešovicích a zvedne zrak k válečným scénám, možná pocítí ten samý chlad, který cítili oni tři v roce 1894. Některé příběhy totiž nejsou jen vymalovány na zdi k ozdobě, ale jsou vytesány tak hluboko, že občas chtějí vyjít ven a dotknout se našeho světa. Ten neviditelný rýh v kameni stále čeká, až ho někdo z nás najde a pochopí, kam ten muž odešel.