Příběh: meteorologický sloup v Miletíně
„Zastavte ty ručky, proboha, zastavte je hned!“ vykřikl Vincenc a svaly na jeho krku zruděly úsilím, když se snažil přetlačit strážníka, který právě vkládal klíč do mechanismu hodin. Kovové ticho náměstí rozsekal zvuk natahování pružin, ale Vincenc nehleděl na čas. Jeho oči byly upřeny na čtyři kamenné tváře dívek, které v šeru záříteho večera roku 1908 vypadaly, jako by právě teď otevřely ústa k tichému křiku.
Strážník se udiven zastavil a utřel si čelo špinavým rukávem. Vzduch voněl po vlhkém pískovci a doznívajícím horku dne, které se pomalu měnilo v chladný podzimní průvan. Vincenc, muž s tváří vrytou jako v hořickém kameni, kkterý v Miletíně znal každý kámen a každé tajné přání, ukázal třesoucím se prstem na rtuťový teploměr. Střela rtuťového sloupce se nehybala s rytmem přírody. Kmitala. Prudce, šíleně, nahoru a dolů, jako by v nitru sloupu zuřila bouře, zatímco nad nimi byla obloha hladká a hluboce modrá.
„Je to jen chyba přístroje, Vincenci. Hodinář z Lázní Bělohradu to postavil precizně,“ odsekl strážník, ale v jeho hlase nebyla jistota.
Vincenc se přiblížil k pískovcovému pilíři. Dotkl se chladného povrchu u reliéfu dívky s hrozny vína. V ten moment se stalo něco, co v Miletíně zůstalo v paměti jen jako šeptaná legenda. Z vnitřní schránky, kam byli uloženy dokumenty Okrašlovacího spolku, se ozvalo tiché, rytmické klepání. Nebylo to klepání dřeva o dřevo, ale zvuk, který připomínal lidské srdce, jen mnohem větší a pomalejší.
Vincenc ztuhl. Cítil, jak mu mrazí v zádech, přestože teploměr vedle něj právě vteřinu ukazoval horký letní vrchol. Podíval se nahoru na kovanou korouhvičku. Ta se začala točit. Ne pomalu v rytmu větru, ale s takovou rychlostí, že se stala jedním stříbřitým kroužkem. V tu chvíli se z prosklených dvířek barometru začal šířit jemný, zlatavý prach, který nepadal k zemi, ale stoupal vzhoru, jako by gravitace v okolí sloupu přestala platit.
„Podívej se na ty tváře!“ zařval Vincenc.
Strážník vzhlédl. Dívčí hlavy z pískovce už nebyly nehybné. Jejich pohledy, původně směřující do čtyř světových stran, se současně stočily k nim. Kamenné oči se z narrowsly a rty se mírně pohnuly. Strážník couvl, zakopl o základní desku a tvrdě dopadl na zem. V ten moment se zvuk klepání v nitru sloupu změnil v jasný, čistý tón, který zněl jako nejvzácnější zvonek, jaký kdy někdo slyšel.
Vteřinu poté vše utichlo. Korouhvička se zastavila v přesném bodě severu, rtuť v teploměru ztuhla v naprostém klidu a zlatavý prach zmizel, jako by ho někdo vtáhl zpět do kamene. Jen Vincenc zůstal stát s dlaní přitisknutou k pískovci. Cítil pod prsty slabé, pulzující teplo, které nepatřilo do studeného kamene.
Když se o týdnu později Vincenc vrátil k sloupu, našel u něj starého muže, kterého v Miletíně nikdo neznal. Cizinec měl na sobě šaty z jiné doby a v ruce držel malý kousek papíru s pečratkou, která vypadala přesně jako ta z dokumentů vnitřího archivu spolku. Muž se na něj podíval, usmál se a bez slova ukázal na kompas na západní straně. Svíčková jehla se neotáčela k severu, ale kmitala rytmicky směrem k lánům polí za městem, jako by volala někoho, kdo už dávno odešel.
Cizinec zmizel v mlze dříve, než stihl Vincenc položit jedinou otázku. Od té doby už nikdo v Miletíně netvrdi, že tento sloup slouží pouze k měření počasí a času. Někteří říkají, že v nitru hořického pískovce zůstalo uvězněno něco, co nepatří do našeho světa, a co občas, v určitém úhlu světla, hledá cestu ven.
Kdo dnes položí ucho k chladnému pilíři v tichém odpoledni, možná zaslechne to stejné pomalé, hluboké tlukot srdce, které stále čeká na svou poslední odpověď.