Areál Výzkumného ústavu cukrovarnického Střešovice Budova

Vítejte v jedné z nejklidnějších a nejkrásnějších částí Prahy, v rozmanité čtvrti Střešovice. Zastavte se na okamžik, nadechněte se a rozhlédněte se kolem sebe. Právě nyní stojíte před areálem, který na první pohled působí jako elegantní soubor budov zapadající do okolní zeleně, ale ve skutečnosti v sobě nese fascinující příběh o lidském poznání, vědě a architektonickém přechodu mezi dvěma érami. Před vámi se rozprostírá komplex budov bývalého Výzkumného ústavu cukrovarnického, místo, kde se kdysi potkávala praktická potřeba rozvoje průmyslu s nejvyššími estetickými nároky své doby.

Když se podíváte na celkovou kompozici areálu, všimněte si, jak přirozeně budovy kopírují svažité terén pražských Ořechovek. Tato poloha není náhodná a právě ona dodává celému komplexu určitou dynamiku a lehkost. Pojďme se nyní společně vrátit v čase o více než sto let zpět, do roku 1920. V té době byla Československa mladá republika plná optimismu a touhy po modernizaci. Právě v tomto duchu začala výstavba tohoto areálu. Cukrovarnictví bylo v té době klíčovým pilířem ekonomiky, a proto bylo nezbytné vytvořit prostor, kde by se věda mohla rozvíjet v moderních podmínkách.

Tím, kdo dostal za úkol vdechnout tomuto projektu život, byl architekt Josef Záruba-Pfeffermann. Pokud si nyní prohlédnete průčelí budov, pokuste se vnímat ten zvláštní napětí a harmonii, kterou architekt do prostor vložil. Stojíte před dílem, které je učebnicovým příkladem přechodu. Všimněte si, jak se zde snoubí elegance secese s přicházejícími prvky moderny. Secese, která nás učí vnímat organické tvary a jemnost, zde dostává nový rozměr, protože je doplněna o čistotu a funkčnost moderního přístupu. Je to architektura, která už nechtěla jen zdobit, ale chtěla být užitečná, přičemž však odmítala slevit z krásy.

Celý komplex se skládá ze sedmi budov. Čtyři z nich jsou původní, vzniklé právě v té první vlně výstavby, a tvoří jádro tohoto místa. Doporučuji vám nyní pomalu projít pohledem celou linii budov a vnímat, jak se vzájemně doplňují. Všimněte si, jak architekt pracoval s prostorem a světlem, aby vytvořil prostředí vhodné pro soustředěnou vědeckou práci, a zároveň aby budovy nepůsobily stroze, ale spíše vznešeně. Právě tato rovnováha dělá z areálu v Ořechovce unikátní architektonický celek, který v Praze nemá mnoho obdobil.

Když budeme přemýšlet o lidech, kteří zde působili, musíme si uvědomit, že toto místo bylo po dlouhá desetiletí domovem cukrovarnických expertů, chemiků a technologů. Představte si ty stovky hodin strávených v laboratořích, kde se hledaly nové způsoby zpracování cukru, aby byla zvýšena kvalita a efektivita výroby. Bylo to místo, kde se teoretické poznatky měnily v praktické výsledky, které ovlivňovaly celý průmysl. Ačkoliv dnes nemusíme znát jména každého jednotlivého vědce, kteří zde pracovali, jejich odkaz zůstává v samotných zdech tohoto areálu.

Avšak historie tohoto místa má velmi zajímavý zvrat. Pojďme se posunout v čase do roku 1950. V tomto roce došlo k zásadní změně identity areálu. Budovy, které byly původně koncipovány pro výzkum cukru, převzal Ústřední ústav fyzikální. Je to fascinující kontrast, nemyslíte si? Místo, kde se dříve zkoumala sladkost a chemie cukrovarnictví, se stalo centrem výzkumu základních zákonů vesmíru, hmoty a energie. Tato transformace z cukrovarnického ústavu na fyzikální ústav, který zde sídlí i dnes v podobě Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky, ukazuje neuvěřitelnou univerzálnost a kvalitu původního architektonického návrhu. Budovy byly tak dobře promyšleny, že dokázaly sloužit dvěma zcela odlišným vědeckým disciplínám.

Možná vás teď napadne otázka, proč je tento areál tak významný, že byl v roce 2010 oficiálně prohlášen za kulturní památku. Odpověď leží v tom, že zde nevidíme jen zdi a střechy, ale vidíme vrstvenou historii české vědy a architektury. Je to památník doby, kdy věřili, že věda a krása musí jít ruku v ruce. Záhadou a zároveň fascinujícím prvkem tohoto místa je právě tato schopnost adaptace. Jak se stalo, že prostor stvořený pro jednu větev průmyslu se stal ideálním domovem pro špičkovou fyziku? Je to snad díky vzdušnosti prostor, nebo snad díky samotnému genius loci tohoto svažitého terénu v Střešovicích, který podporuje hluboké přemýšlení a kreativitu?

Nyní, když znáte příběh tohoto místa, doporučuji vám věnovat pozornost detailům. Projděte si okolí budov, vnímejte atmosféru klidu, která zde panuje, a zamyšlete se nad tím, kolikrát se v těchto prostorách už našlo nové řešení složitého problému, ať už šlo o krystalizaci cukru nebo o kvantové jevy. Tento areál je tichým svědkem pokroku, který se odehrával v srdci Prahy, daleko od hlučných center, v bezpečí a tichu Ořechovek.

Představte si, jak se zde před stoletím pohybovali lidé v dobovém oblečení, s plány v rukou, jak diskutovali o budoucnosti české vědy. Ten pocit kontinuity je zde velmi silný. I když se funkce budov změnila, jejich důstojnost a elegance zůstaly zachovány. To je právě ta síla architektury Josefa Záruby-Pfeffermanna, který dokázal vytvořit prostor, který nestárne, ale pouze zraje.

Na závěr vašeho zastavení u tohoto areálu vás chci pozvat k dalšímu prozkoumání okolí. Střešovice jsou plné podobných skrytých perel, které čekají na své objevení. Než odejdete, dopřejte si poslední pohled na celý komplex. Vnímejte, jak se budovy opírají o svah a jak se jejich linie střech rýsují proti obloze. Je to místo, kde se setkává praktické s estetickým a kde historie stále dýchá v každém kameni.

Děkuji, že jste se mnou doprovodili tento krátký výlet do historie Výzkumného ústavu cukrovarnického. Doufám, že vás tento příběh o cukru, fyzice a architektuře inspiroval a že budete vnímat krásu Prahy i v těch detailech, které nejsou hned vidět na první pohled. Přeji vám příjemnou další pokračování vaší cesty a mnoho nových objevů v našem krásném městě. Na shledanou.