Staré Město Historické centrum

Staré Město zaujímá rozlohu 129 hektarů a náleží mezi nejstižitelnější části Prahy 1. Na západě a severu jej ohraničuje řeka Vltava, která jej odděluje od Malé Strany a Holešovic, zatímco na východě a jihu sousedí s Novým Městem. Ve své sevřené výstavbě skrývá také nejmenší pražskou čtvrť Josefov a připojený Střelecký ostrov.

Území dnešního Starého Města bylo osídleno již od pradávna, avšak první konkrétní zmínky poukazují na existenci kmenových celků v 8. století. Ze závěru 9. století pocházejí první doklady křesťanské architektury v Praze, a už v 10. století se Praha stala centrem přemyslovského státu. Důkazy o husté osídlenosti břehů Vltavy přináší zpráva středověkého kronikáře Kosmy o ničivé povodni roku 1118. Prvním významným stavebním počinem bylo vybudování kamenného mostu v roce 1172, který nese jméno Judith, manželky krále Vladislava II.

Vlastní vznik Starého Města coby organizovaného městského celku se uskutečnil postupně během 13. století. Rozhodující byl moment, kdy se mezi lety 1232 až 1234 etablovalo takzvané Havelské město určené pro bavorské kupce, založené králem pověřeným lokátorem Eberharem. Po rovné uliční čáře, kterou si lze dodnes povšimnout v trase ulice Rytířské, byly vystaveny městské hradby. Jejich rozšířením až k řece Vltavě byl postupně opevněn celý prostor pozdějšího Starého Města. Původně nezorganizované osídlení se pod ochranou hradeb rychle proměňovalo v provázané městské těleso. Až do roku 1287 pokračoval vývoj, kdy bylo Havelské město právně připojeno k Starému Městu a utvořilo se tak jednotné městské území. Nezávislé zůstalo pouze židovské ghetto a některé církvené majétky.

Bezpečnost a hospodářské výhody středověkého života zde přitahly řádovníky: v první polovině 13. století vzniklo v místě šest nových klášterů, jež se staly duchovním i hospodářským oporou. V průběhu 13. a 14. století město ovládala zámožná, převážně německy mluvící elita, avšak postupem času se měnilo. Od druhé poloviny 14. století získali řemeslníci sdružení v cecích stále větší vliv na správu. Stejné období přineslo i postupné počeštění městské kultury. Vyrůstajícímu sebevědomí měšťanstva odpovídalo povolení krále Jana Lucemburského z roku 1338 k postavení vlastní radnice. Jejím jádrem se stal dům kupce Wolflina z Kamene na rohu Staroměstského náměstí, k němuž byly později připojeny věž, kaple a proslulý Staroměstský orloj, který se postupem let stal jedním z nejznámějších symbolů Prahy.

Když Karel IV. založil v roce 1348 Nové Město, změnila se roli Starého Města. Zatímco do širšího novověkého období vedli společnou radu obě města, Staré Město si dlouhá desetiletí udržovalo převahu. V závěru 14. století se zde hromadilo duchovní a intelektuální bezklidu, které později vyvrcholilo reformním hnutím. Tímto způsobem Staré Město přestalo být pouhou hospodářskou a správní jednotkou a stalo se středobodem politických a myšlenkových změn střední Evropy.